Jednodílovky

Povídka na přání - Žárlivý II/II

26. ledna 2013 v 14:01 | Koroshi Hizukimaru
Tak, další část, druhá a poslední, první díl je k přečtení pro zájemce TADY. Doufám že se bude líbit ^.^


V chodbě bylo zhasnuto, tak jsem se psychicky připravoval na další osamělý večer, ale když jsem vkročil do obýváku, na to, co jsem tam spatřil, jsem ani v nejmenším připravený nebyl. Na kanapi u televize seděl Itachi a k němu se nestoudně lísala ta odporná mrcha… a co hůř, on jí… líbal. Měl zavřené oči… a já je v tu chvíli chtěl taky jsem zavřít. Nevidět to všechno… ten strašný pocit… přál jsem si tolik se z té ohyzdné noční můry probudit...

Playing together I

15. ledna 2013 v 11:40 | Koroshi Hizukimaru
Tak, kousek povídky co sem začala už dávno, aby mi bloček nestagnoval. Sem momentálně na počítačích ve škole, doma nám vypadl net, tak komentujte, až sem zase přijdu, ať mám náladu a chuť psát dál Ovečky, SHS a druhou část povídky na přání, plus tohle ;)

Povídka na přání - Žárlivý I/II

9. ledna 2013 v 21:02 | Koroshi Hizukimaru
Tak Furiku-chan, je to sice dost ale DOST zpožděně, ale neměla sem teď moc času, snad se bude líbit, jak sis přála budou dva dílky, kdyžtak mě dokopej k tomu druhýmu, budu ho potřebovat. Abych připomněla,tvoje nároky:
ItaSasu
romantický
happyend
2 dílky

Snad se bude líbit všem, hlavně tobě! ^_^

Láska před fotoaparáty I/III

30. prosince 2012 v 19:10 | Koroshi Hizukimaru
Tak abyste byli v obraze... ^_^ Dneska je první výročí mýho blogu, už je v 'provozu' celý jeden rok! *-* A zatím to s ním nevypadá bledě, takže šance tu jsou! xD No a k týhle příležitosti jsem si pro vás připravila neobvyklou třídílovou jednorázovku. Je to trochu neobvyklý, tohle často nepíšu. Ne, neděste se, nepřešla sem na yuri, je to yaoi, ale takovouhle yaoi dvojici sem tu ještě na blogu neměla ^^ Info k povídce najdete pod perexem :D

Veselé Vánoce

24. prosince 2012 v 16:30 | Koroshi Hizukimaru
Ta atmosféra byla krásná. Jedna z nejhezčích a nejsilnějších za celý rok. Zvuk kroků udusila vysoká vrstva bílého měkkého sněhu, který mimo jiné spočíval i na střechách a zídkách u domů, jako těžká čistoskvoucí pokrývka. Tmou poletovaly droboučké chomáčky vloček třpytící se v oranžovém světle pouličních lamp a pomalinku se snášely k zemi. Led se blyštil jako ty nejkrásnější diamanty. Domečky byly roztomile zapadané a stromy už dávno ztratily listí. Jenom ta zima byla trochu nepříjemná… lezla mi za nehty a mrzl mi z ní nos. Konečně jsem došel k domu se správným popisným číslem a zazvonil. Už z dálky jsem slyšel smích a hluk. Když se otevřely dveře, do nosu, o kterém jsem si myslel že už je jak rajčátko, mě uhodila příjemná vůně zázvoru, perníku, medu a jehličí. A hlavně mě ovanul příjemný teplý vzduch. Ten, co mi otevíral už zřejmě změnu prostředí, která na něj přes dveře dýchla, za tak příjemnou neshledal. To jsem poznal podle toho, že vysoký blonďák jen v ponožkách poposkakoval na studených dlaždičkách. Ale tvářil se rozrušeně a vesele.
"Aaaaaa, Itachi nám dorazil, tak sebou hni, nebo tu zamrznu." Naschvál sekal slova tak, aby zdůraznil, jaká zima mu je.
"A co mám řikat já ty experte?" Ušklíbnu se a šťouchnu ho do žeber.
"Nojonojo, hlavně dělej." Vevnitř je veselo, jak zjišťuji podle řevu. V příjemném obývacím pokoji stála velká stříbrná jedle, zatím bez ozdob. Kousnul jsem se do rtu, když se mi naskytl pohled na Sasoriho a Kisameho, kteří se usilovně pokoušeli narvat tlustý kmen do neposlušného stojanu. Na gauči přímo proti stromečku se rozvaloval Pein a provokoval snažící se dvojici.
"Ještě to máte trochu křivý…"
"Zmlkni hajzlíku…" Štěkl po něm Kisame, který k mému nesmírnému překvapení i přes tu modrou barvu, co nosil na obličeji, zbrunátněl.
"Pravý úhel znamená 90° od podlahy, ne třicet-pět od stropu Sasori-chan." Děl dál Pein.
"Jestli okamžitě nesklapneš, tak budeš mít jehličí i tam, kde by sis ho rozhodně nikdy nepřál…" Pohrozil mu zrzek. Hodil jsem kabát na skříň a přešel ke klukům.
"Chcete pomoct?" V tu chvíli se stromek málem zřítil a vyrazil by okno, kdyby ho Kisame včas nezachytil.
"Co myslíš…" Zavrčel rozladěně.
"Myslíš že někdy myslí…?"
Protáhl jsem obličej a pomalu se otočil na Peina.
"Drž hubu ti povidám…" Pohrozil jsem mu. Ušklíbl se a já se taky musel usmát. S touhle partou mi bylo vždycky fajn. Když se nám podařilo zkrotit zlou jedli, vrhl se Kisame se zadostiučiněním a s hrstí jehličí v na ležérně sedícího Peina.
"Jestli mi tu uděláte bordel…" Zahrozil Deidara, který obětoval svůj dům pro naše účely. Sasori se posadil s ulehčením na židli a založil si ruce za hlavu.
"Ale byl to náročnej rok, co?" Protáhl klidně rudovlasý.
"No to teda…" Přisvědčil jsem s úsměvem.
"Jo, Kischimoto si vymejšlel blbiny, ani tobě nedal klid, podruhý si musel umírat, co?" Ušklíbl se na mě Hidan.
"Copak Kischi. Ale ty yaoistický povídky!" Zasténal jsem dlouze.
"Náhodou, jeho bratřík je klacek…" Stačilo mi to slyšet z Peinovy strany tuhle duchaplnou poznámku a neudržel jsem se, abych po něm nehodil polštář, který ležel na židli vedle mě. Pein se rozesmál.
"Nezáviď." Zavrčel jsem.
"Ale ale ale, už to tu máme. ItaSasu je hned po SasuNaru nejoblíbenější yaoi, tak se nediv." Smál se mi Deidara.
"Je čas!" Zavolala na nás Konan. Všichni jsme se posadili ke stolu a připili si šampaňským Veselé Vánoce. Smáli jsme se a bavili se. Pak jsme se přesunuli do druhého patra a zábava pokračovala.
"Měli bychom udělat pár scének pro yaoi fanynky, ne?" Napadlo Hidana. Kakuzu se na něj zlostně podíval.
"To snad nemyslíš vážně!" Zavrčel.
"Budu fotiiiiiiit!" Vyjekl Tobi a Deidara, který byl každé vánoce nucen lísat se k němu, s radostí souhlasil.
"Tak ale jenom společníci."
"Ne! Já se ho UŽ nedotknu." Rozčiloval se Kisame. Tím mě urazil. Rozsekl to Zetsu.
"Já budu s rybkou, Hidan s Kakuzem, Pein s Konan a Deidara se Sasorim a Itachim. Tobi fotí."
"Já musim do trojky?" Vytřeštim oči.
"Ale Uchiho, ty nesmíš bejt na Vánoce forever alone. A jestli se ti to nelíbí, otevřu vstupní dveře a předhodim tě fanynkám, který už teď chtěj…"
"DOBŘE DOBŘE, udělám to, hlavně klid!" Zabrzdil jsem je rychle. Proboha, tohle fakt ne. Tohle čeká Deidaru, protože vsadil na posledního příchozího špatně. My jsme museli jít první. Sasori ke mně s úsměvem došel a rozepnul mi košili.
"Takovýhle Vánoce moc lidí nemá…" Ušklíbl jsem se. Ty fotky…. No to bylo něco hroznýho. Trpím to tu každý rok, ale tak… pro ty fanynky no.
"Takhle ste roztomilí…" Smála se modrovláska, když na svázaném Kakuzovi seděl Hidan a hrot nože tiskl k jeho hrudníku.
"Mě se to nelí…" Začal zozzlobeně cholerik, ale zarazily ho hidanovy rty. My ostatní jsme seděli vedle zatímco Tobi fotil. Až to bude věšet na net, budeme si číst ty komentáře, vždycky se chechtáme, jak určitá dvojice z nás zrudne. Později k půlnoci přišel čas na dárečky. Děláme to vždycky tak že se dohromady složíme na jeden. Víte co jsem dostal? Kotě. To nejrozkošnější zvířátko pod sluncem. Za tu noc jsme stihli hrozné množství blbinek. Pouštěli jsme ořechové skořápky se svíčkami po vodě, přičemž si Deidara málem připálil vlasy. Konan házela bačkoru, která přistála kupodivu Peinovy na hlavě - co taky od ninji čekat, že? Dojídali jsme perníčky a cukroví, soutěžili jsme v tom, kdo vypije víc sklenek šampaňského. Zkrátka jsme si to užívali. Ani si nepamatuju, co ostatní dostali pod stromeček, ale dopodrobna si pamatuju detaily našich zážitků. Byl jsem s přáteli, s lidmi, které mám rád a kterých si, i když to tak někdy nevypadá, bezmezně vážím. A tak by to mělo být, ne…?
Přeji Veselé Vánoce, za sebe a všechny Akatsuki,
Uchiha Itachi

Nenávist

1. října 2012 v 22:05 | Koroshi Hizukimaru
Miláčci, už je to všechno v pořádku, omlouvám se, sem tam mám zvláštní pohnuté nálady vyvolané naprostou primitivností. Lidi, končím pozastavení, jako omluvu jsem pro vás napsala kraťoučkou ItaSasu povídku, je trochu netradiční, nejsem si jistá ohlasem, každopádně komentáře potěší :)

Zrcadlo společnosti

24. září 2012 v 20:19 | Hizukimaru
Pamatujete se, jak vám vaši rodiče radili, abyste nelhali, byli čestní, uklízeli si po sobě, učili se, pomáhali s domácími pracemi… Až v poslední době začínám chápat, jak moc pravdu měli. Dnešní společnost je zvláštní… kdo pije alkohol, je frajer, čím dřív tím líp, kdo s někým už měl pohlavní styk, hned se tím chlubí, ačkoliv… člověk by si takové vzpomínky měl nechávat sám pro sebe a pro toho druhého… Stejně tak se rozvinuli lidé, kteří se navzájem nazývají FWB, friends with benefits - přátelé s výhodami. Je to kamarádství založené na tom, že spolu dva mají jen fyzický prožitek, psychickému se vyhýbají. Nechápu… proč se máme vyhýbat našim citům, těm nejkrásnějším věcem jež člověka na světě potkají… a pokud už k onomu člověku nechceme nic cítit, proč mu tedy věnujeme své vlastní tělo…? Vždyť prožitek z toho, že jste s vaším milovaným nebo milovanou zažili je překrásný… Kdo dnes zažije to pěkné chvění, když se vaše prsty propletou, když vás ruce druhého konejšivě obejmou, když se dotkne rty vašich? Lidé co kamarády využívají, ať jednostranně, nebo oboustranně, ještě nejspíš nepotkali někoho, v kom by se shlédli. A i když pak potkají, nikdy už nezažijí pocit, který mívají lidé, mezi nimiž vzniklo silné pouto hned poprvé.

To vše je jen zlomek toho, co můžeme od života brát. Odstrkáváme od sebe ruce plné štědrých darů, jež nám svět nabízí. Proč? Otevřme oči začněme si brát věci, o které doopravdy stojíme. Existuje spousta lidí, kteří nesnáší citlivost. Existuje spousta lidí, kteří nesnesou bližší vztah. Existuje spousta lidí, kteří nesnáší lidi. Zbytečně… protože my žijeme jen jednou, každý z nás tu má vymezený čas, jež se mu odčítá. Je na nás, čemu dáme přednost, jak ho ovlivníme. Uvědomme si, že my si nedokážeme nařídit, jak zemřeme, my smíme rozhodnout, JAK budeme žít. Není nutné lhát, když stačí mluvit pravdu tak, aby vám nikdo stejně nevěřil. Sami víme, jak moc lež bolí, jak dokáže ublížit. Copak bychom přáli tu bolest někomu jinému? Pokud někdo teď říká ano, zamyslete se trochu. Přát lidem špatné je nesprávné, nenávist a zlost jsou jen černé brýle, které je třeba sejmout. Někteří lidé jsou zlí, ale i pro ně platí tohle. Neříkám, že je nutné vše řešit tak, že posloužíte jako rohožka. Tolik lidí je schopno vaši dobrosrdečnosti zneužít ve svůj prospěch. Dokažte, že se dokážete takovým vyhnout. Dokažme to tak, že nebudeme oplácet, ale přemýšlet a příznivou cestou se od člověka vzdálit. Nesnášenlivost lidí v lidi je špatnost, jež se nelze zbavit už prostě proto, že se jí hodně lidí zbavit zkrátka nechce. Když někomu ublížíme, může se nám zezačátku zdát, jak dobří jsme, že? Jak jsme mu to nandali. Ale pak… zkuste jednou někomu pomoct. Když uvidíte jejich šťastnou tvář, bude to jeden z nejjemnějších a nejkrásnějších pocitů, jež jste kdy zažili. Buďme morální, držme se určitých pravidel, pomáhejme, milujme. Pokud se tak stane, do vašeho života vnesete něco nepopsatelného, křehkého a drahocenného. Něco, co bylo stvořeno z vděku, lásky, důvěry.

Já se vždy snažila podle toho řídit. Není to vždy lehké, každý se někdy setká s něčím, co si jeho pomoc nezaslouží. Ale proč mu to říkat do očí, když ho můžeme obejít a pokračovat dál? Rodiče mne jako vás vždycky pérovali, zasypávali mne spoustou námitek, stížností a požadavků. Nikdy jsem jim to neměla za zlé. Ano, urážela jsem se, ale když jsem se urazila, byla jsem rozčilená na sebe a na věci kolem, na rodiče nikdy. Nezazlívala jsem jim to. Uvědomovala jsem si, že oni mi nikdy neublíží. Byla to pro mne absurdní myšlenka malých dětí.

Vím, že mám obrovské štěstí. Schválně, co si pod tím představíte? Ne, nemám rodiče miliardáře, ne, nevzali mě na nějakou speciální školu pro talentované, ne, nevyhrála jsem důležitou taneční soutěž. Já mám štěstí, které si uvědomuji. Já totiž jsem! Žiju! Existuju! Mám rodinu… maminku, tatínka, sestru a spoustu babiček, tet, dědečků a strýců. Miluju je všechny. Nikdo by mě nezradil, všichni to se mnou myslí dobře. Pro někoho samozřejmost, pro mě dar. Já chci sice víc, mám cíl, ale co se týče mojí rodiny.. když jsem s nimi, mívám chvíle, kdy jenom tiše sedím a poslouchám… a říkám si… jsem šťastná… já už nic víc nechci. Je mi krásně, nepotřebuju už nic víc… Chci víc zapracovat na sobě. Ale na okolí už nic víc nechci. Rodiče mně vychovali, abych byla citlivá, jemná, měla chuť pokusit se do druhého vždy vcítit. Děkuji jim za to. Dali mi všechno, co mohli, vím že víc mi toho už nabídnout nemohou. A teď… je řada na mě. Já teď musím jít a dokázat, jak moc tvrdě na mně pracovali. Ukázat ty hodiny učení, jež se mnou strávily, chvíle domluv, odhalování tajů světa. Neumím sebe ohodnotit. Ale vím určitě, že své rodině jsem neskonale vděčná. A nikdy na ně nezapomenu.

Chci být lepší než moji učitelé, chci se od nich učit a předčít je. Tak jako představitel víry je bůh, pro mě jsou bohy moji učitelé. Vědí toho tolik… jsou mým vzorem, mým vytyčeným cílem, mými múzami. Musím se učit, jsem jenom človíček na velké zemi a chci toho tolik poznat a vědět. Tak moc chci umět co nejvíc. A budu se o to snažit. Musím.

Říká se, že střepy přinášejí štěstí...

29. ledna 2012 v 12:49 | Koroshi Hizukimaru
Dlouhé, bílé nohy pomalu střídaly jedna druhou. Všude tma, jen podlaha, jako by zářila bledým, prázdným světlem. Po zemi byly rozsypány tisíce střepů. Průhledných, asi sklo. Bolestně pronikaly do jemné, hebké kůže na chodidlech, s každým krokem se ostrá bolest stupňovala, kousky se zahryzávaly hlouběji a hlouběji, jakoby žíznily po krvi, která už teď v temně rudých vodopádech prýštila z hlubokých ran a stékajích na podlahu, barvila čistě bílou sytě karmínovými šlápotami. Ale pořád kráčejí dál, neúnavně pomalu, mučivě se zvedají. Když se noha odlepí od země, drásá těžké rány ledově studený vzduch... Když šlape po zemi kousky se dostávají hlouběji a hloubji do podélných ran, některé střepy pronikly už téměř skrz. Se stejnou pravidelností kotník střídá kotník, bez možnosti zpomalení... a střepů stále přibývá... Hluboké poranění štípe a pálí, a další krok..., neustávají... Krev se bez ustání proudí z ran, bolí to! Strašně to bolí!!!
 
 

Reklama
Reklama