Ovečky VIII

22. února 2013 v 11:27 | Koroshi Hizukimaru |  Ovečky
Tak po dlouhé odmlce tu mám další díl ^_^ Omlouvám se, ale měla jsem zápal plic a dlouho jsem musela ležet. Snad se tenhle dílek bude líbit, já sem s nim spokojená :)






"To má bejt nepovedenej vtip…?!" Vrčím a zabodávám prst vzdušnou čarou do blonďáka, co sedí přede mnou. Můj bratr sedí klidně vedle mé maličkosti a svoji odpověď omezil na pouhé pokrčení rameny, čímž mi okamžitě zvedá tlak.
"TOHLE mám jako učit?" Na první slovo dávám jasný důraz, vypadá to, že se mě blondýn děsí, ale nevšímám si ho a svoje temně se lesknoucí oči upírám přímo na bratra. Vím že by byla chyba teď uhnout. Přivírá svoje onyxové studánky a soustředěně odpovídá.
"Jo, přesně tohle budeš učit. Chci, abys TO naučil základy maximálně do tří dnů." Cítím, jak pootevírám nad nespravedlností a nemožností toho úkolu rty a třeštím oči.
"Cože?! Ještě k tomu za tři dny?!"
"DO tří dnů…" Opravuje mě s klidem, který ve mně ještě rozdmýchává už tak silně šlehající plameny zloby.
"Ten má blíž k mnichovi než ke kurvě! To je nemožný! Doprdele chceš mě zabít?!" Vyjíždím a koutkem oka hodnotím, jak zdatný asi ve vrhu těžítkem jsem.
"Ta svatozář z něj právě dělá žádaný objekt. Je to něco, co ty nemáš, proto tak vyvádíš, hm?" Obvinil mě s tak kamenným výrazem, jako by ho vytesali ještě staří Sumerové. Jen ztěží odolávám pokušení mu tu tvářičku přibarvit o několik nehezkých modřinek.
"Tak to vůbec není a ty to víš. Co to po mě chceš?!" Rozčiluju se dál a on mi pořád vrací svoje úsečné odpovědi s příměsí chladného přístupu, který ve mně vaří krev. Ani jeden si nevšímáme chlapce přibližně v mém věku, který se pokouší splynout s koženým křeslem v Itachiho hlavní kanceláři a vzhledem k sněhově bílé barvě polstrování se mu to i daří.
"Chci abys ho naučil všechno, co má a musí dělat. Chci, aby z něj do tří dnů byl prvotřídní společník a milenec, poslušný všemu, co mu přikážu. Ačkoliv v tomhle je už teď lepší než ty…" Sjel mě znaleckým a provokativním pohledem. Chtěl jsem se na něj vrhnout a vyškrábat mu oči.
"Nemáš pocit, že toho chceš nějak moc? Proboha Itachi, vždyť je to stopro ještě panic!" Itachiho ani tahle výtka zjevně nezviklala. Odpovídal jako vždycky klidně a chladně. Na rozdíl od mých bouřlivých projevů.
"Není panic."
"JE! To poznám jenom ho vidim, se na něj taky pořádně podivej…"
"Není panic…"
"… kdybys měl oči a mozek, tak bys to taky poznal, neexistuje lidská síla, co by ho…"
"Řikám že panic není…" Ledově se vměšoval do mého ohnivého monologu… nevnímal jsem ho.
"…co by ho trochu obrnila od tý jeho nevinnosti! On tu nemá co dělat, když ještě s nikym ani nesp.." V tu chvíli mě Itachi chytá za zápěstí a znovu pečlivě vyslovuje.
"Není panic." Chvíli na něj zírám, jako by mě zmrazil a pak se ho stejně ledově, jako on mě celou dobu, ptám.
"Počkej… jak to víš?" Podezřívavě ho propaluju očima. Pozvedne jedno obočí a rty zvlní do škodolibého úsměvu. Nic víc mi říkat nemusí.
"Ty svině!" Zavrčím na něj a vytrhnu se mu.
"Klid, majetníku." Mluví ledově ale pod tou maskou pozoruji i stopy pobavení. Hajzl…
"Jaks sakra mohl spát s…"
"Nežárli srdíčko."
"Už se mě ani nedotkneš."
"No tak to bych být tebou nesliboval."
"Proč?!" Zavrčel jsem ostře.
"Protože sliby se mají plnit." Odvětí mi bez mrknutí oka.
"A ty si jako myslíš že to nesplnim jo?" Vrčím na něj vztekle. Itachi se ke mně naklání a já cítím jeho dech na rtech.
"Ale já vím že to nesplníš, broučku." Přivřel jsem nenávistně oči a prudce se od něj otočil. Nehodlám se jím dál zabývat. Ale on svou pozornost nejspíš přenesl na jiný objekt, protože to, co řekl, určitě nebylo mířeno na mě.
"Běž zatím do pokoje a trochu se tu porozhlídni, kdyžtak popros personál, s výukou začneš stejně až večer." Slyším, jak se zvedá z křesla a poslušně, jako zvíře vedené na porážku odchází. To, co sedí vedle mě není pasák, ale prasák. Jenže ony se tyhle dva pojmy ve většině případech bohužel prolínají.
"A Ovečka 34 opustí moji kancelář a maže pracovat…"
"Ani mě nehne."
"To má znamenat že zase odmítáš poslušnost?" Zavrčel jsem a otočil se na něj. Propaloval jsem ho očima a v tu chvíli se vrátil do dětských let a přál si vlastnit laserový pohled.
"Ne Itachi, to znamená že odmítám tvoje příkazy a to se se slovem 'poslušnost' neslučuje."
"Vpadni odsud."
"Nebo co?"
"Zmiz povidám!"
"Ano pane." Ale nepohnul jsem se ani o centimetr. Můj bratr vypadal, že brzo dostane tik do oka.
"Tak to udělej!" Povytáhl jsem obočí.
"Co?" Dělat blbce mi nedělalo problém. Itachi se zprudka nadechl, ale opřel se lokty o stůl, zavřel oči a dvěma prsty si mnul kořen nosu. Když promluvil, znělo to spíš zdrceně, než rozhořčeně.
"Za chvíli mi přijde důležitá návštěva. Tu konferenci kvůli tobě odsouvat nehodlám, tak zvedni prdel a běž jí nabídnout někomu, kdo za to kurva zaplatí!" Poslední slova byla zdvižena do zlostného výkřiku. Blaženě jsem se na něj usmál. Chtěl jsem ho upozornit na to, že i ta židle si váží toho, že na ní sedim, víc než on, ale v tu chvíli dovnitř se zaklepáním, které tu plnilo jen formální funkci, vešli dva muži v oblecích. Itachi se zatnutými zuby kývnul, aby mě vyporoučel z místnosti, ale já seděl dál. Bavilo mě sledovat, jak se na ně bratr nuceně směje.
"Dobrý den, pánové. Posaďte se, prosím." Ukázal jim na židle a šlehl po mě očima. Seděl jsem vedle něj a mezi námi a těmi kravaťáky byl stůl. Napadl mě žertík, kterým Itachiho stoprocentně potrápím. Napadlo mě to, když jsem si dal dohromady pár skutečností. Zaprvé, Itachi mě teď nevyhodí, protože ví, že bych odmítl a podělal tak Pánovi reputaci. Zadruhé, můj bratr si na tom rozhovoru dost zakládá. Zatřetí, stůl zakrývá mě i Itachimu tělo od pasu nahoru. A za čtvrté, jsem na něj naštvanej a rozhodl jsem se mu to vrátit. Chvíli jenom sedím a poslouchám odměřený hovor všech tří mužů v oblecích. Můj bratr ho totiž nosil taky.
"Pane Uchiho, přišli jsme projednat, jaké je vaše stanovisko na inanční zátěž, pokud bychom se rozhodli vybudovat další pobočku." Pronesl jeden z návštěvníků klidně, ale ten druhý se na mě podezíravě díval.
"Ještě než začneme, kdo je tohle…?" Nakonec taky promluvil. Itachi se usmál a pod stolem mě silně dupnul na nohu, tak bolestivě, že jsem vyjekl, ale to musel předpokládat, protože ten zvuk zanikl v jeho slovech, která následovala.
"To? Ale nemusíte mít obavy. Je to jenom můj mladší bratr." Bylo vidět, že se oběma mužům přede mnou ulevilo. Mohou tedy mluvit otevřeně. Itachi si opřel lokty o dřevěnou desku stolu.
"Takže plánujete novou pobočku? Copak nestačí tři?" Mnul jsem si nenápadně pod stolem bolavé chodidlo a jen mě to utvrzovalo v mém plánu.
"Samozřejmě, ale jako zakladatele a hlavu centrální části podniku jsme se vás chtěli zeptat, jestli si myslíte, zda by šlo přistavět další pobočku ve městě. Není důvod proč ne… finančně prosperujeme, zákazníků je dostatek a zaměstnanců také… co myslíte, Itachi?"
"S tím souhlasím. Ale zjistili jste, jak by to z finančního hlediska vyšlo…?" Při posledním slově se zlehka zadrhl a co nejusilovněji se snažil zakrýt trhnutí, které mu zapříčinila má ruka, dotýkající se jeho stehna.
"Co mi na to řeknete?" Zeptal se Itachi ještě pro jistotu a sjel nenápadně rukou pod stůl, kde mě pevně chytil za zápěstí. Bylo to legrační, jak se snažil tvářit přirozeně. Muži si zjevně zatím ničeho nevšimli.
"Podle znaleckého posudku by si nová pobočka měla sama a sebe vydělat za rok a tři měsíce při výpočtu z dat začínajících dvou poboček…" Dostal jsem nápad. Volnou rukou jsem si rozepnul sponu na svém pásku a pomaličku nenápadně si ho sundal, abych pal mohl vtvořit smyčku.
"Přesvědčte mě o tom, že je to výhodná investice." Itachi už zase získal ztracenou vážnost. Nejspíš si byl jistější, když mi ruku držel. Doufal jsem, že udělá to, co chci, když jsem mu páskem neznatelně přejel o stehně. Pod stolem bleskově chňapl po mém druhém zápěstí, ale já ucukl a obě ruce jsem mu za zápěstí stáhl k sobě do mého opaskového oka.Vyděšeně sebou škubnul.
"Ale ano samozřejm… je Vám dobře, pane Uchiho?" Tak už si všimli… Můj starší bratr… on doopravdy zrudnul?! Začínalo se mi to líbit čím dál tím víc. Itachi se snažil mluvit klidně, ale rozrušení jsem mu v hlase poznal. Přeci jen ho znám dost dlouho.
"Ne, v pořádku, já… jenom, dnes mě bolí hlava. Promiňte, co jste říkal?" Jeden muž na druhého povytáhl obočí, ale nic nenamítali. Sežrali mu to… zatím. V jedné ruce jsem držel pásek, co mu zápěstí svazoval a druhou jsem měl volnou. To se mi hodilo. Nesměl jsem zapomínat na to, abych se nenechal unést a nad stolem pořád působil nevinně, takže jsem svůj pohled obrátil na muže a zkoumavě si je prohlížel, zatímco volnou rukou jsem začal zlehka přejíždět po bratrových stehnech. Chtěl se pootočit, abych na něj nemohl, ale já ho zatáhl za pásek na rukou a jednou nohou jsem si tu jeho přidržel přitisknutou k židli. V téhle situaci nemohl nic dělat. Ani vstát, protože ten opasek by vážení páni hned uviděli. Viděl jsem znatelně, jak se mu zrychluje dech a začíná mít problémy.
"Ta pobočka by si na sebe vzhledem k oblíbenosti vydělala za rok a pak už by jen vydělávala. JE to účelná investice."
"No dobře, ale kdo by za stav… za stavbu odpovídal?" Líbilo se mi, jak se zadrhával. To co mu tady před nimi dělám se mu nelíbilo i líbilo zároveň. A já navíc ještě ani zdaleka neskončil. Mě nedělalo problém na naší návštěvu působit přirozeně. Za to Itachimu zřejmě ano. Když jsem se ho přes látku kalhot v klíně lehce dotkl, bylo viditelně poznat, jak zalapal po dechu a zkousl si ret. Na mě se radši ani nedíval a pořád se snažil bavit se s muži, ale viděl jsem, že mu to jde hůř a hůř.
"Koho jste tedy ustanovili vedoucím projektu?" Itachiho hlas zněl rozkošně nepřirozeně. Muži se na sebe překvapeně podívali. Pak jeden opatrně promluvil.
"O tom jsme se bavili před pěti minutami, pane…"
"Eh, jasně. Já myslel sponzory." Rychle to zachraňoval. Na konci věty sebou znovu neznatelně škubl. Bylo vidět, že se vážně musí hodně snažit. Zajel jsem mu rukou za lem jeho kalhot. S těmi narůžovělými tvářemi vypadal rozkošně a já si tu chvíli víc než užíval.
"Sponzory samozřejmě máme."
"A kolik procent z celkových zisk… ahh" Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Seděl vedle mě, se skloněnou hlavou, černé vlasy mu padaly do jeho andělské tváře, zorničky měl rozšířené a z pootevřených hebkých rtů prudce vdechoval horký vzduch. Kdybych mohl, vrhnu se po něm, ale chtěl jsem ho ještě trochu potrápit. Už to, že zasténal před těmi 'důležitými' muži, byl pro něj trest, ale já to hodlal dotáhnout až do konce. Ti dva už se na Itachiho začali dívat jako na cvoka. On si bleskově prsty přejel po spáncích a omluvně s přivřenýma očima se na ně zadíval.
"Vážně mě to mrzí, není mi doopravdy dobře a ta bolest se těžko snáší." Tonoucí se stébla chytá. Chtěl jsem mu to říct, ale radši jsem mlčel. Muži už nepřijali jeho omluvu s takovou důvěrou, ale přikývli. Zastřený pohled Itachiho černých očí je v tom nejspíš utvrzoval, ale to byl jen důsledek mých prstů, obtočených kolem jeho údu. A vzrušený byl, to mi popřít nemohl. Bavil jsem se tím a… asi to ode mě nebylo moc hezké, ale škádlit brášku mi vždycky dělalo dobře. A teď jsem si našel nový způsob.
"Dobře… no, bude asi lepší, když se stavíme jindy. Zavolejte nám, až se rozhodnete, zatím o tom prosím alespoň uvažujte." Nabádal ho jeden z mužů a oba se zvedli. S milým úsměvem jsem pohotově vyklouzl rukou z jeho kalhot a uvolnil jeho zápěstí. On se postavil, aby si s muži podal ruce, ale podlomily se mu nohy a spadnul by na zem, nebýt našeho společného zásahu. Muž v saku, který se Itachimu ruku chystal podat, ho pohotově zachytil za předloktí a já instinktivně skočil do směru, kam padal, takže se opřel o mě. Zrudl snad ještě víc… vážně mu to slušelo. Takhle rozrušeného jsem ho ještě neviděl. V duchu jsem si nad povedeným zákrokem mnul ruce, zatímco jsme pomáhali staršímu Uchihovi získat ztracenou rovnováhu. Musel si připadat jako blbec, ale zasloužil si to. Podal s provinilým výrazem a psíma očima ruku muži, který zabránil spolu se mnou jeho pádu. Ten se na něj shovívavě usmál.
"Odpočiňte si, vážně toho je na vás hodně. Měl byste si dát přestávku."
"Ne, já myslím že to zvládnu, děkuju…" Odvětil mu rychle Uchiha. Já se musel jenom usmívat.
"Ano, to jsem viděl." Zasmál se na rozloučenou muž v obleku a zmizel i se svým společníkem za dveřmi. Instinktivně jsem couvnul. Podle mého očekávání se na mě Itachi otočil a plameny zloby v jeho očích mě pálil na popel.
"To ti nedaruju…" Zavrčel rozhořčeně a zlostně. Vypadalo to, že by mě nejradši zabil a to bez mrknutí oka.
"Tobě se to nelíbilo? Já měl pocit že jo…" Usmál jsem se na něj úlisně a pozoroval, jak se mu zúžily panenky. Během sekundy mě chytil pod krkem a přirazil ke stěně takovou silou, že mi málem vyrazil dech. Upřímně jsem něco takového čekal. Pořád jsem mu neodpustil toho Naruta, ale on nevypadal jako by se mi chtěl zrovna omluvit. A mám takový neurčitý pocit, že kdybych se mu věnoval omluvu já, narval by mi do… a to doslova.
"Za tohle vážně zaplatíš ty hajzle…"
"Ne, platit budeš ty, myslím…" I když mě držel pod krkem, což nebylo nijak pohodlné, lstivě jsem se na něj usmál a přejel si jazykem po rtech, zároveň jsem mu jednu nohu ohnul kolem pasu a tím si jeho klín přitáhl k sobě. Byl rozčilen, ale jasně jsem v jeho očích rozpoznal ten špatně skrývaný záblesk slasti. Před tím jsem ho neuspokojil a bylo to na něm znát.
"Nekecej blbosti, to cos mi udělal bylo odporný…"
"No mě to tak odporný nepřišlo, víš, dělám to denně a tak nějak jsem si na to přivykl…" Pokračoval jsem dál bezelstně a přiblížil rty k jeho krku. Nemohl se na svého brášku nikdy zlobit dlouho, věděl jsem to. Dřív nebo později se mi podvolí.
"Víš že jsem to tak nemyslel, tak nedělej idiota…" Bránil se pořád a snažil se si udržel rozhořčený výraz. Prstem jsem mu obkreslil linii jeho klíční kosti, pokračoval jsem přes spodní čelist a přejel přes jeho tenké rty. Pootevřel je a chtěl něco říct, ale už nevypadal rozčileně. Na to jsem čekal. S milým úsměvem jsem se k němu přiblížil rty a on spustil ruku, kterou mě držel pod krkem. Těsně před tím, než se mě dotkl svými ústy, jsem se mu šikovně vyvlékl a spěšně odešel ke dveřím.
"Teď mě omluv, ale musím se jít věnovat Narutovi." Našpulil jsem rty do pomyslného polibku a zmizel za dveřmi. Když jsem kráčel chodbou, cítil jsem, jak se mi koutky zacukaly do úsměvu a já se rozchechtal na celé kolo.

Další dílek bude, ale až budu vidět, že to vůbec ještě někdo čte. Vy víte, co to znamená x'D Aaano, myslím komentáře. Tak nějak jsem zjistila, že přibývá lidí, co mi řekne: Jo, jasně, četla sem to a líbilo se mi to, ale koment jsem nenapsala. Proč? Protože jsem neměla čas. Lidičky! Jde o 60 sekund. Jesti vám to za to stojí :D


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katana Katana | Web | 22. února 2013 v 21:43 | Reagovat

Hiiizuuuukiiii! :D tak Sasan toho Itachiho zabil :D :-D a navíc, honem další díl! :D proosím! :D úžasné! a Itachi byl tak kawaii jak se snažil ovládat! :D jen tak dál a bude z tebe druhej....kdo...:D nevím, nějakej dobrej sprsovatel :D :3 rychle další díl! prosím :-P :D :-)

2 Kyuubi-chan Kyuubi-chan | 22. února 2013 v 22:44 | Reagovat

Naprosto dokonalý dílek! :O ani na zvrhlosti mu nechybělo, napsané ti je fakt suprově, z tebe jednou něco bude :D

3 alisa44 alisa44 | Web | 23. února 2013 v 21:56 | Reagovat

tak u toho jsem se teda pobavila,ale pořád čekám na Naruta XD takže další díl co nejdřív prosííím :-D
PS.-sasuke je boréééc XD

4 Sasanka-chan Sasanka-chan | Web | 23. února 2013 v 22:44 | Reagovat

Dobře ty, Sasuke. :-D Chudáček Itachi, ale bylo to kawaii! :3 :-D

5 Jitřenka Jitřenka | Web | 24. února 2013 v 10:49 | Reagovat

Boží!Chudák Itachi.:D

6 alisen alisen | E-mail | 24. února 2013 v 12:24 | Reagovat

nemůžu se dočkat dalšího dílu tady u toho sem ležela na zemi smíchy. a navíc Itachi si to zasloužil :D :-D  :-P

7 Samaraki Samaraki | 24. února 2013 v 12:40 | Reagovat

Až na to že to píšeš do noci a že máš průser když tě někdo nachytá, tak ovečky jsou stále nádherný :-P  :-D  moc se těšim na další díl :-D

8 Ája Ája | Web | 24. února 2013 v 13:48 | Reagovat

Umírám, já umírám :D :D ...to bylo dokonalý. Ze začátku jsem fakt Sasukeho litovala, ale krásně to Itachimu natřel :D :D ...to se mi moc líbilo :D ...popsala jsi to nádherně, jako bych to měla před očima 3:-D :D

9 Shiyani Shiyani | Web | 4. března 2013 v 15:47 | Reagovat

Zlato tak tohle byly zatím nejlepší Ovečky!!! Já úplně chcípala smíchy!!!   :-D Zrovna jsem byla na Verči doučovaní béčka a nemohla jsem!!! Hlavně jak mu stáhnul ty ruce páskem! A jak Itachi vzdychnul tak jsem vážně vybuchla!!!

10 Kanami Kanami | 13. dubna 2013 v 22:29 | Reagovat

Jak jsem už jendou říkal, strašně se mi líbí Tvůj styl! A to myslím opravdu upřímně :) Mám celkem vytříbenej styl, a ty jsi mě dokázala tak staršně rozesmát, čte se to prakticky samo a úplně to vtáhne do děje :)) Super! :D /Kanami :D (dinovojta ze skypu :D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama