Povídka na přání - Žárlivý I/II

9. ledna 2013 v 21:02 | Koroshi Hizukimaru |  Jednodílovky
Tak Furiku-chan, je to sice dost ale DOST zpožděně, ale neměla sem teď moc času, snad se bude líbit, jak sis přála budou dva dílky, kdyžtak mě dokopej k tomu druhýmu, budu ho potřebovat. Abych připomněla,tvoje nároky:
ItaSasu
romantický
happyend
2 dílky

Snad se bude líbit všem, hlavně tobě! ^_^




Nesnášim školu. Docela živelně ji nenávidim. Jenže to nebudu jediný teenager s tímhle problémem, za to bych ruku do ohně strčil. Nesnášim tu odpornou studenou a oprýskanou budovu, pomalovaný lavice, židle rozvrzaný od věčnýho houpání se na nich, nesnáším přiblblý nekompromisní učitele, nesplnitelný úkoly jimiž jsem zahrnován, tupě zírající stádo volů, kterým jsem nucen říkat: spolužáci. Tohle není život, ale horor! S matikou mi vždycky pomáhal táta… s ruštinou a španělštinou máma. Teď už ne… bolí to, když na ně vzpomínám. Ta ošklivá hluboká zjizvená rána v mém srdci pálí tím víc, čím častěji a usilovněji na mé rodiče myslím. A přitom to byla tak hloupá chyba. TAK hloupá. Ještě dnes si jasně vybavuji, jak matka s otcem spěchali, aby stihli letadlo do Paříže. Když jsem jí držel kabát, aby si ho mohla obléknout, viděl jsem její tmavě modré, ustarané oči, protože nestíhali. Proč jsem si tenkrát neuvědomil, že je vidím naposled? Pak běželi do auta, aby jim letadlo neodletělo. Ironie… doháněli vlastní smrt… a naneštěstí se jim to podařilo. Druhý den mě ve čtyři hodiny ráno vzbudil můj bratr… lekl jsem se ho, protože vypadal opravdu strašně… jako člen klubu helloweenských maskotů. Měl zarudlé oči, průsvitnou pleť… třásly se mu ruce, to si pamatuju. A řekl mi větu, které jsem nemohl uvěřit, protože pro mě představovala konec… všeho. Slova která jsem si pak tisíckrát opakoval, poslední informace o nich. Tenkrát mi zašeptal: Letadlo Tokio - Paříž se vychýlilo z kurzu a kontakt už se nenavázal. Jsou… pryč. Tenkrát si pamatuju, že jsem neplakal, ale měl jsem co dělat. Můj bratr mě pevně sevřel v náručí a nebylo jasné, jestli utěšuje víc mě, nebo sám sebe.


A to bylo další naposledy. Totiž naposledy, co se mě Itachi kdy důvěrněji dotkl. Protože… nevím jestli jsem se zbláznil, nebo jestli jsem naopak procitl, nebo se snad nedejbože zvrhl, ale začal jsem se na staršího brášku dívat… jinýma očima. Ne jako na staršího spolehlivého bratra, který mě podpoří, až to budu potřebovat. Začal jsem si víc všímat jeho gest, projevů citů, emocí… Poznal jsem, jak krásně vypracované tělo má, jak se jeho dokonale tenké rty nikdy nepohnou do úsměvu, jak se ve smutných trpících očích nezaleskne ani náznak radosti, jak je rozkošný, když ho uvedu do rozpaků, jak si hrdinně nechává všechny strasti a starosti pro sebe a dusí je v sobě, aby mě tím nezatěžoval, jak někdy zatíná nehty do dlaně, aby se silněji citově neprojevil, jak si kouše ret když někdo řekne slovo: máma nebo táta. Jak trpí, aniž by to na něm někdo poznal. Jak se snaží, abych si toho nevšiml, jak se to zoufale pokouší skrýt pod roušku kamenné masky, kterou si nasazoval na obličej a už dávno přestal sundavat. Začal mě… přitahovat. Psychicky, ale co hůř, i fyzicky. A on, jako by to vycítil, už se mě nedotýkal. Staral se o mě, jako o vlastní dítě, ale veškerému kontaktu, mimo očního a verbálního, se vyhýbal.


Já se ale i navzdory jeho péči zhoršil ve škole, našel jsem oblibu v černém oblečení a začal jsem kouřit a pít alkohol. Nebyl jsem na tom závislý… zatím. A upřímně, bylo mi to jedno. Donedávna jsem se tomu ještě vyhýbal, ale pak…


Jeden večer jsem jako obvykle seděl na pohovce u televize a zuby jsem strhával červenou slupku z rajčete, abych se dostal k měkké sladké dužině - s tímhle typem ubohé zeleniny jsem si vždycky morbidně hrál - když přišel můj bratr. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního ani znepokojujícího, kdyby s ním ale nešel ještě někdo. Zpoza dveří se vynořila štíhlá, vysoká brunetka. Nejspíš nosila červené kontaktní čočky a natáčela si vlasy, ale vypadala zajímavě… řekl bych atraktivně, kdybych se místo jejího hlubokého výstřihu nevěnoval bratrově smetanově mléčné kůži na odhaleném krku. Už tenkrát mi bylo jasné, že tohle zřejmě nebude jen sourozenecká pozornost, ale nehodlal jsem si cokoliv připustit… o to neskutečnější mi moje 'tajné přání' přišlo, když mi Itachi představil Kurenai, dívku se kterou se seznámil na brigádě. Stiskl jsem jí ruku a sdělil jí s trochou přemáhané nevole v hlase svoje jméno. Usmála se na mě a Itachi mi "prozradil", že se tu zdrží jen na čaj a zase půjde. Posadila se ke stolu a bratr se otočil k lince. Stoupl jsem si před něj.

"Já to udělám. Běž se jí věnovat." Vypadal zaskočeně, ale souhlasil.

"Dobře tak… já si dám kafe s mlíkem a ona chtěla ovocnej čaj…" Přikývl jsem a natáhl se přes linku k varné konvici na vodu.

"Eh, Sasuke…?" Otočil jsem se na něj a v tu chvíli se moje oči ocitly asi jen deset centimetrů od těch jeho. Zrychlil se mi dech a zatočila hlava.

"Děkuju…" Zašeptal a spěšně odešel za Kuren. Tohle mi nedělej, nii-san…! Opřel jsem se nenápadně dlaní o linku a svěsil jsem hlavu. Jednou z něj dostanu infarkt. Slyšel jsem, jak si povídají a smějí se… zatím co se mi vařila voda, potajmu jsem je sledoval… ten pohled… jaký na Itachiho ta hnědovláska upírala… TAKHLE nadrženě se na něj můžu dívat JENOM JÁ! Rozčilením jsem prsty klepal o mramor na lince. Konečně se mi dovařila voda. Zalil jsem Itachimu kávu a pak se zarazil… na chvíli jsem se ušklíbl a nikým nezpozorován jsem vyndal z lednice hrnek, který jsem tam před tím dal a nalil jsem do něj horký čaj. Pak jsem to dvojici donesl.

"Promiň bráško, že to tak trvalo, ale dal jsem vařit málo vody, tak jsem to musel dělat znovu a to možná vystydlo."

"To je v pohodě Sasu, děkuju ti." Usmál jsem se na mě. On byl tak roztomi…

"I já děkuji." Možná až moc nevraživě jsem se na dívku zadíval.

"Jo, dobrý." Odešel jsem a chvíli s bušícím srdcem čekal. Snad se to povede… Když jsem asi po půl minutě zaslechl ženské zasyknutí, pak tříštění skla a výkřik, neubránil jsem se zločineckému úšklebku. Vběhl jsem s nevinným obličejíčkem do obýváku, kde u stolu ti dva seděli a hned se mi naskytl jedinečný pohled, jež byl výsledkem demoličního plánu mé maličkosti. Kurenai stála, poskakovala a kolem ní se na zemi i na stole válely střepy hrnku, jehož obsah z větší části úspěšně skončil na jejím oblečení a na stole v poměru asi 40 ku 60.

"Dobrý…?" Ptal se hned Itachi, který už byl pohotově na nohou.

"Sakva to… mě mof mrfí…" Šišlala bruneta, která musela mít parádně popálený jazyk. Samozřejmě, mohl jsem za to já. Ale částečně i ona. Byla nepozorná. Když je studený hrnek, neznamená to, že stejnou teplotu má i jeho obsah, no ne? Navíc častá změna teplot je dost škodlivá na to, aby při dobrém načasování nádoba v rukou praskla a potřísnila majitele vařícím obsahem. Itachi hned podal ženě skleničku studené vody a pak teprve šel pro hadr, ale já už jsem by rychlejší a měl jsem skoro smetené střepy.

"Nemusíš to dělat Sasuke, to…"

"V pohodě, kdybych nechtěl tak to nedělám." Ujistil jsem ho klidně a shrabával dál.

"Ale já bych ti přecejenom…"

"NEPOTŘEBUJU pomoc." Odbyl jsem ho stručně a jasně.

"Jsi milej, děkuju moc, bráško." Píchlo mě u srdce, když to oslovení použil. Už dlouho mi tak neřekl. Zvedl jsem se a odnesl lopatku s žalostnými pozůstatky hrnku do koše. Pak jsem se vrátil k mému bratru a jeho 'kolegyni'. Kurenai si pořád chladila jazyk studenou vodou a já měl co dělat, abych donutil moje mimické obličejové svaly neutvořit úsměv.

"Nebojte se, Kurenai, střepy prý přinášejí štěs…" Zarazil mě smrtící Itachiho pohled. Omluvně jsem pokrčil rameny a odešel radši do svého pokoje.


Tenkrát mi Kurenai přišla jenom jako otravné štěně, co zatne zuby do vašich kalhot a drží se, ale to se brzy změnilo. Vyrostla v mých očích v rovnocenného soupeře, možná dokonce trochu zvýhodněného, protože JÍ se Itachi dotýkal. Snášel jsem to… přál jsem mu štěstí. Jenom jsem skřípěl zuby, když doma ve váze bratr schraňoval kytice, které si pak s sebou bral na schůze a vracel se bez nich, zatínal jsem rozhořčeně pěsti, když se s ní vybavoval jak moje tetka hodinu přes telefon, odvracel jsem pohled, když jí doma chytil něžně za ruku. Trpěl jsem. Jako zvíře, připadal jsem si ve svém vlastním domě nechtěný. Přibývalo osamělých večerů, probrečených hodin, bezesných nocí, bezvýchodných situací, jež jsem nebyl schopen řešit. A právě TENKRÁT jsem začal s kouřením i pitím alkoholu. Tenkrát už mi totiž nezáleželo na ničem, ani samo na sobě. A Itachi byl jako hluchý a slepý. Kolikrát jsem doufal, že mě vezme kolem ramen a přesvědčí, že to zvládnu? Kolikrát jsem doufal, že přijde s nabídkou (kvalitního sexu… ne, nechme Pelíšky na pokoji xD) nějaké společné činnosti, třeba výletu? Kolikrát jsem doufal, že mu docvakne, že se na něj už dávno dívám jinak? Kolikrát jsem doufal, že za mnou přijde, sedne si ke mně a omluví se za to, jak nezodpovědně a necitlivě se ke mně chová? Tisíckrát a ještě jednou tolik. A prostě… nic. Přišlo mi, že dělá něco špatně… jako generál, který střílí po nepřátelích a přitom ani okem nezavadí o doutnající bombu u svých nohou.


A jednoho večera… mi dohořel knot. A ten výbuch byl… no to se nedá popsat…
Vracel jsem se domů, jako vždy ze školy se zničenými představami o mojí budoucnosti, kterou mi černě vymalovali kantoři a v podstatě mě slušně přesvědčili, že bych mohl jít utírat kravám prdele a byl bych užitečnější. Už jsem to říkal a opakuju to zase - NESNÁŠIM školu. Odemkl jsem na první pokus, v chodbě ze sebe oklepal sníh, co teď venku vířil v malých bělostných chomáčcích a zachytával se na oblečení a vlasech, kde roztál v droboučké perličky průzračné vody. V chodbě bylo zhasnuto, tak jsem se psychicky připravoval na další osamělý večer, ale když jsem vkročil do obýváku, na to, co jsem tam spatřil, jsem ani v nejmenším připravený nebyl. Na kanapi u televize seděl Itachi a k němu se nestoudně lísala ta odporná mrcha… a co hůř, on jí… líbal. Měl zavřené oči… taky jsem je chtěl zavřít. Nevidět to všechno… ten strašný pocit… přál jsem si tolik se z té ohyzdné noční můry probudit...


Pokračování příště :P :D

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anchisi anchisi | Web | 9. ledna 2013 v 21:03 | Reagovat

skvelá;)

2 alisa44 alisa44 | Web | 10. ledna 2013 v 20:30 | Reagovat

to je boží povídka,dost se těším na další díl... XD

3 Akane Akane | Web | 10. ledna 2013 v 20:42 | Reagovat

Boží!!!Rychle napiš další díl!Jinak umřu!

4 Katana Katana | Web | 12. ledna 2013 v 18:53 | Reagovat

koukej psát dál! :D dělej a neser mě Hizuki jinak ... ty víš *-* :D :-P

5 Shiyani Shiyani | Web | 13. ledna 2013 v 21:45 | Reagovat

Tak na tohle se těšim!!! Fakt dobrý, člověka to donutí přemýšlet, co si asi vymyslíš dál :D

6 Hizukimaru Koroshi Hizukimaru Koroshi | Web | 13. ledna 2013 v 22:26 | Reagovat

[5]:Šak ty mě už znáš tak dobře, že musíš vědět, co bude dál xD Musíš to vědět ještě dřív, než já, protože v tom zatim sama nemám jasno ^_^ >D

7 Ája Ája | Web | 15. ledna 2013 v 7:35 | Reagovat

No teda! :D ...já mám dneska psát čtvrtletku z matiky a ty mi tu takhle psychicky týráš Sasukeho, to je jako by někdo týrač část mě :D :D ...ale je to moc pěkné n_n ...napínavé :D

8 Akemi no Hoshi Akemi no Hoshi | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 15:17 | Reagovat

božííí, ale tahle to useknout!! XD jdu si přečíst další kapitolu...

9 Abigail Abigail | Web | 15. června 2013 v 9:50 | Reagovat

dobrá povídka=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama