Special High School

17. prosince 2012 v 0:11 | Koroshi Hizukimaru |  Special High School
No, mám co dělat dámy a pánové xD Vánoce sou už za tejden a já mám jenom jeden dárek. Musim udělat dva diplomy a napsat celý pásmo povídek na přání. Navíc sem na blog připravuju vánoční Akatsuki speciál a hned 30. 12. má můj blog roční narozeniny a to bych taky chtěla připravit jednu blbinku. No tak nevim nevim.... a ještě k tomu tu rozjíždim tuhle novou povídku :D
Tak teď už k ní... SHS mě napadla, když sem se nudila na babiččiný oslavě. Když to začnete číst, asi se vám moc líbit nebude, ale to je proto, že nevíte, jaká škola to je :D Ten, kdo se tím celým prokousá od začátku až do konce, tak to pochopí a další díl už nebude tak teoretickej, tak se prosíím nenechte zastrašit yaoistky, i na vás dojde n_n To je zatím vše, vim že začátky sou těžký, ale tuhle povídku hodlám dotáhnout až do konce *-* Ulehčíte mi to komentářem, pokud si najdete chviličku, budu moc ráda ^^




Stojím před obrovskou budovou, podobající se římskému koloseu, ale o dost modernějšímu. Na zdech je bílý, stříbřitě lesklý kov a v něm jsou zasazeny obrovské prosklené vitráže a francouzská okna. Přede mnou se skvěla jedna z nejluxusnějších, nejžádanějších a nejtěžších vysokých škol na světě. Special high school. Studentským slangem Esháeska. Tato škola byla živou ukázkou a zárukou nejvyšší úrovně vzdělání v daném oboru. Sám jsem na vlastní kůži zkusil, jak těžké je se sem dostat. Tahle škola fungovala na svém unikátním systému. V šestnácti letech se ti nejtalentovanější studenti státních středních škol přihlásí do projektu SHS a dostane se jim jiný typ intenzivního vyučování, díky kterému se za půl roku doučí základy až do maturitní obtížnosti. Tohle rozhodnutí nese velké riziko, téměř 75% studentů rychlost vyučování nezvládne a pak musí opakovat ve své staré škole ročník, který promeškali a samozřejmě ztratí naděje na studium v SHS. Ale ti, co projdou, pak skládají ve dvou-měsíčním termínu zkoušky z obecných znalostí a dvou cizích jazyků plus jazyku mateřského. A tak se z 32%, kteří zvládli studium programu SHS vytřídí ještě 10% těch, kteří uspěli. Poslední překážkou, kterou musí student zdolat, je projít přes porotu. Ta si z onoho žalostného 10% mála vybere přibližně 2%. Vybírá se podle výkonnostních, intelektuálních testů, pohovorů, charakteru a v neposlední řadě i vzhledu. Z jedné státní školy má tedy vynikající student šance asi jedna ku dvěma stům. Musíte sami uznat, že dostat se sem je víc než složité.

A věřte nevěřte, mě se to podařilo. Sám pořádně nevím, co mě čeká. Tahle škola si kvůli zachování jedinečnosti a originality většinu informací schraňuje uvnitř systému, kam mají přístup jen učitelé a studenti. Učitelé SHS jsou vázáni slibem mlčenlivosti, studenti jsou celé své studium izolováni od okolního světa a ti, co šťastně vystudovali, slíbili že nic neprozradí pro zachování prestiže pro mladší generace. Vím jenom to, že tu budu studovat čtyři roky ve 4 ročnících, takže školu opustím, pokud mě nevyhodí, až ve svých dvaceti letech. Na jednu stranu se těším, budu dělat to, co jsem si vždycky přál, na druhou se bojím. Mám strach z neznáma, asi jako většina normálních lidí.
S cenným certifikátem v ruce jsem prošel posuvnými křídly dveří. Ocitl jsem se v dlouhé chodbě se sedačkami a spoustou dveří po stranách. Sedl jsem si na jednu z kovových polstrovaných židlí. Po chvíli mi nějaká žena klepe na rameno, já se probírám ze své strnulosti, stres ze mě opadá a hned si uvědomuji, že bych měl pozdravit. Rychle, ale i tak elegantně jsem na nohou a podávám jí ruku.
"Dobrý den, Uzumaki Naruto, já tu jsem kvůli…" Nenechává mě domluvit a skáče mi do řeči.
"Na studium, že? On se sem nikdo jiný nedostane." Usměje se mile.
"Ah, vidím že máte certifikát, to je dobře, to je to jediné, co potřebujete. Tak pojďte se mnou, zapíšu si Vás." Následuji jí do jedněch ze dveří. Za nimi se skrývá menší, příjemná a prakticky zařízená kancelář. Sedám si na pohovku a ona se usazuje ke stolu k počítači.
"Mohu Vás poprosit o Váš certifikát…?" Hned jsem jí ho podal. Vzala si papír a položila vedle klávesnice, po které se vzápětí rozběhly její dlouhé štíhlé prsty.
"Poprosím Vás o potvrzení některých údajů, pokud je to možné."
"Samozřejmě…"
"Takže… jméno Uzumaki Naruto, věk 16 let, narozen desátého října?"
"Ano, to souhlasí…"
"Maturitn zkoušky jste zvládl chvalitebně, ve francouzštině máte úroveň A2, v angličtině B1?"
"Ano a výkonnostní testy jsem taky udělal."
"Vidím… dobře. Takže to je vše…" Otočila se za sebe, kde na zdi visely skleněné moderní hodiny.
"Vzhledem k tomu, že máte ještě čas, protože ještě nedorazili všichni začínající studenti, tak se tu zatím můžete trochu usadit." Zmáčkla nějaké tlačítko na mě zcela neznámém přístroji… vypadalo to jako nějaký hybrid mobilu a vysílačky. Dřív než jsem stačil přijít na to, co to je, ve dveřích se objevil nějaký sympatický blonďák.


"Zdravím," pak se otočil ke mně.
"Ahoj, jmenuju se Ryji, pomůžu ti se tu trochu rozkoukat."
"Naruto." Usmál jsem se na něj. Vypadal mile.
"Tak jo, poď se mnou." Vytáhl mě ven z kanceláře opět na tu vstupní chodbu - spíš halu a zamířil do dalších menších dveří. Když jsem vstoupil, údivem mi spadla čelist. Stál jsem v obrovské místnosti, stěny byly pobity poličkami, u zdí na zemi ležela hromada vyrovnaných krabic a prostředkem pokoje se táhlo šest, asi dvacetimetrových stojanů na prádlo. Bylo to ohromnější než ten největší obchoďák s hadrama, ve kterém jsem kdy byl. Tady bylo uloženo minimálně dva tisíce párů bot, trik, kalhot, doplňků a bund. Blondýn si nejspíš všiml mého pohledu a skromně se usmál.
"Tady na škole musíš nosit oblečení podle určitých norem. Tady je všechno, co bylo porotou SHS schváleno. Svoje oblečení si svlékneš a bude uložené ve tvém trezoru, aby sis ho mohl po ukončení studia vyzvednout. Takže si vyber 5 párů bot, dvacet kusů svršků a patnáct spodků, k tomu deset doplňků. Budeš to mít na budoucí rok studia, takže si nezapomeň vzít věci na zimu i na léto. Prostě nějak šikovně. Až si vybereš, rovnou se do toho támhle v kabince převlečeš a dáš mi svoje oblečení. Zbytek mi dáš a jí ti to dám do tašky, kterou si pak vezmeš na pokoj a vybalíš si to." Párkrát jsem zamrkal. No to bylo něco. Procházel jsem kolem stojanů a různorodého oblečení, pak mě něco napadlo.
"Třeba… když sem příde holka… nejsou tu žádný šaty ani sukně… to se tu taky nesmí?" Můj průvodce se zasmál.
"Ne, to víš že se to smí. Nejsme křesťanská škola, tohle je spíš naopak. Pro děvčata máme jinou podobnou místnost." Takže… to snad není možný. Viděl jsem jenom jednu místnost a už mám pocit, že svojí rozlohou zabrala půlku školy. A prý je tu ještě jedna. No to mě podrž.
"Myslel jsem, že tu budu muset nosit uniformy…"
"Ne, toho ses bát vážně nemusel. Účel tohohle převlíkání je jednoduchej. Na co byly uniformy? Aby se setřely rozdíly mezi bohatými a chudými. Ale přitom stačí nashromáždit věci, které jsou všechny na průměrně stejné obyčejné úrovni. Nenajdeš tu kožichy z norka a podobně. Prostě obyčejný trička, kalhoty, kabáty nebo mikiny."
"Ale… vždyť i když budu mít k dispozici oblečení na stejný úrovni, můžu ho blbě zkombinovat, když to neumim a pak vypadám jak debil…"
"No, ale to už je otázka rozvinutí tvýho moderního vkusu, mimojiné, jakýkoliv antitalent může poprosit s výběrem o pomoc mě, nebo jiného asistenta. A teď už vybírej, ale pořádně si to promýšlej, můžeš si vybrat ročně jenom jednou, když ti bude zima, nikoho to tu zajímat nebude, učíš se tu taky samostatnosti." Přikývl jsem a začal si vybírat. Bylo to pro mě těžký, většinou jsem nakupoval s mámou, ale Ryji mě nikam netlačil, posadil se na křeslo u vchodu a něco si četl. Začal jsem se spodky a ladil je k bundě, kabátu a třem mikinám, co jsem vybral hned potom. Až pak jsem svou "sbírku" doplňoval o trička a vesty. Hned za tím následovaly boty a nakonec jsem si vybral těch pár doplňků. Vybral jsem si komplet, co jsem chtěl teď na sebe a Ryjimu předal zbytek prádla. Zašel jsem do kabinky, pak jsem trochu znejistěl.
"A… spodní prádlo?"
"Jo, jasně, ty to máš lehčí, jsi kluk. Holky to maj horší. To má tady každý stejný. Budeš ho mít na pokoji, dvacet kusů, první máš už v kabince. Pak to budeš normáně dávat do prádelny spolu se svejma ostatníma věcma."
"Dobře… a ještě dvě otázky… Jak to, že se to v prádelně nepomíchá s cizím prádlem a kde je to spodní prádlo, o kterym si mluvil?"
"Sedíš na takový židli. Ale v ní je ze spodu malá zásuvka. Tam to máš. A nepomíchá se, protože na každýho jednoho studenta je tu jeden koš v prádelně. Budeš tam svoje prádlo pravidelně odnášet a brát přímo odtamtud."
"Aha,… máte to tu dobře zařízený." Boxerky byly doopravdy obyčejné, čistě bílé. Dooblékl jsem se a vyšel ven z kabinky. To už bylo mnou vybrané oblečení úhledně složeno a zabaleno ve velké tašce se dvěma uchy přes rameno. Podal jsem mu svoje oblečení, ve kterém jsem sem přišel. Vzal si ho, dal ho do tašky a mě bylo jasné, že ho uvidím nejdřív za čtyři roky.
"A ještě něco, Naruto. Vim, že je v přihlášce napsaný, aby sis s sebou nic nebral, ale dělám tu dlouho, takže co máš ještě s sebou?"
"No, vzal jsem si mobil, přirozeně a v kapse u kalhot sem měl ještě sluchátka a papírový kapesníky." Vyjmenoval jsem poslušně. Přikývl.
"Dobře, tak mi to prosím dej." Podal jsem mu ty tři jediné věci, co jsem měl, on je dal do sáčku a přibalil k mému původnímu oblečení.
"Nemusíš se o to bát, budeš to mít v trezoru schovaný a zamčený."
"Ale… co když mi budou volat rodiče?"
"Jsi na vejšce, rodiče dostanou od školy každý měsíc podrobný výpis tvého chování, úspěchů a bude přiložen i tvůj osobní dopis. Každý měsíc jenom jeden a ještě se na něj vztahuje cenzura. Chápu… trochu komunistický, ale tahle škola si svojí originalitu střeží jak oko v hlavě. Jo a mobil dostaneš. Bude to uplně normální dotykáč, jenom na něm můžeš volat jedině kantorům nebo spolužákům. Prostě jenom lidem zevnitř. Ani tísňový linky tam neplatěj. Chápeš?"
"Jo, je mi to jasný." Jaký překvapení mi ještě tahle škola chystá… Loučil jsem se v duchu se svým mobilem a třemi tisíci, dvěmi sty padesáti devíti písničkami, co jsem na něm měl. Nazdar za čtyři roky…
"Tak jdem dál, vidim že obečenej už jsi dokonale."

Zase jsme vyšli ven a namířili si to do dalších malých dveří vedoucích z chodby. Napadlo mě, do kolika ještě budu muset, než se konečně vydáme rovně a dojdeme k jediným velkým dveřím na konci chodby, za nimiž jsem tušil onen interiér školy. Další místnost mě opět svou rozlohou udivila. Od zemi ke stropu tu bylo asi třicet metrů a stěny nemyly vidět… před nimi totiž stály stříbrné regály, jako v policejních archivech… miliardy trezůrků se jménem na papírových cedulkách. Zašli jsme úplně dozadu a Ryji předal dalšímu pracovníkovi, co tam na štaflích něco přerovnával, moje věci. Muž se chvíli díval na nějakou mapku, co držel v rukou, pak si přistavil šavle o dva metry dál a vylezl několik příček. Ve výšce asi pěti metrů jsem spatřil čtvercový trezor s mým jménem. Muž z mapky něco vyluštil a pak číslo naklikal na menší klávesnici, která byla připevněná na každém trezoru. Otevřel ten můj a uložil do něj všechny moje věci. Pak se na mě usmál a popřál mi formálně hodně štěstí ve studiu a ujistil mě, že to u bude v naprostém pořádku. Když jsme se zase ocitli na té chodbě, už jsem si myslel, že konečně jdeme ke dveřím na konci chodby, ale těsně před nimi jsme zase do nějakých malých zabočili. Tady bylo čistě bíle vymalováno a místnost se konečně podobala jenom většímu obýváku. Bylo tu dost lidí. Asi deset až patnáct. Seběhli se ke mně, posadili do toho jednoho křesla, co stálo u stěny, pak mě učesali a upravili. Dali mi instrukce, abych se tvářil normálně a nesmál se, nebo se jinak nepitvořil a udělali asi padesát fotek z profilu a stejné množství ze předu. Pozvali si mě k velké obrazovce a společně jsme vybrali dvě fotky mého obličeje, jednu z profilu a druhou zepředu, na můj studijní průkaz. Všechny informace už na něm byly napsané, musela jim je přeposlat ta žena v kanceláři z první místnosti. Dodali tam mojí fotky a pak už jsem do ruky dostal ještě horkou menší kartičku.

Ryji mě zase vytáhl na tu chodbu, ale tentokrát už jsme zamířili k hlavním dveřím. Zrychlil se mi tep a párkrát jsem se zhluboka nadechl, abych vstřebal to množství pocitů, které mě tak náhle zaplavilo. Ryju se ujal vysvětlování, když mě před dveřmi zastavil.
"Těmihle dveřmi smíš projít jenom jednou v životě, celý čtyři roky strávíš v interiéru školy, ale neboj se, do nich patří i park s lesíkem, bazén atd. Ale to všechno je vevnitř a je to ohraničené stěnami SHS. Takže tu kartičku přilož k týhle čtečce a tím budeš elektronicky zaznamenán a oficiálně se stáváš studentem Special High School. Já s tebou už dál nebudu, pracuju tu. Dostaneš se do chodby a jdi pořád rovně, stejně jinam nemůžeš zabočit, ale radši ti to řikám. Dostaneš se do uvítací místnosti, kde se za hodinu nashromáždí všichni budoucí studenti tvýho ročníku a kantor vás seznámí s podmínkami, pravidly a účelem studia. Tak neměj strach, tam už ti řeknou věci, který se nikdy nikdo další, mimo studenta akademie nedozví. I kantoři jsou studenti, kteří to tu dodělali až do maturity." Mrknul na mě a plácl po rameni.
"Zvládneš to. Tak se měj." Usmál jsem se na něj a poděkoval mu. On se otočil a zase spěchal do prvních dvěří. Nejspíš další nováček.

V jedné ruce jsem držel tu velkou tašku s oblečením, ve druhé svíral kartičku. Zhluboka jsem se nadechl a trochu nejistě jsem kartu přiložil ke čtečce. Chvíli se nic nedělo, pak se ale křídla dveří bezhlesně odsunuly a já nejistě vstoupil do kovové chodby. Zavřely se za mnou a bylo ticho. Tak strašlivé, jako v malém výtahu v opuštěném domě. Rychle jsem došel ke druhým dveřím na konci chodby a znovu přiložil kartu. Přede mnou se objevila menší místnost. Po stranách bylo asi dvacet křesel a ve středu pokoje stál ebenový stůl a polstrovaná židle. Na ní seděl starší muž s ostrými ale přívětivými rysy. A v některých křeslech seděly už lidé… studenti. Hlas kantora mě dokonale probral.
"Vítám vás, Uzukami Naruto, pamatujte si prosím neustále číslo sedm, na židlích nebo místech s tímto označením budete po celou dobu svého studia sedět. Tady je křeslo číslo sedm třetí po Vaší pravé ruce. Prosím posaďte se a vyčkejte společně s námi na příchod zbytku studentů. Mezitím si můžete číst, na opěradle Vašeho křesla leží malý tablet, tam si vyhledejte podle titulku Vaši oblíbenou knihu. Ještě Vás poprosím, abyste se tu nebavil s dalšími studenty a plně se věnoval buď četbě, nebo jedné z her, které jsou na tabletu nahrány. Děkuji a ještě jednou Vás tu srdečně vítám." Usmál se na mě a kývl ke křeslu.

Posadil jsem se tam a do rukou vzal tablet. Chtěl po mě heslo, byl jsem trochu zmatený a nechtělo se mi ptát. Pak mi pohled padl na kartičku a dole bylo malým písmem napsán můj kód na elektroniku. Usmál jsem se nevěřícně a do tabletu opsal: 0iec46rt. Odblokoval se mi a já si spustil jednu z her. Sem tam jsem nenápadně přejel pohledem po dalších lidech, co tu seděli. No nezajímejte se o své budoucí spolužáky. Byli tu dvě dívky a čtyři chlapci. Vypadali mile a všichni byli… nádherní. Samozřejmě, tohle byl výběr těch nejtalentovanějších a nejkrásnějších, ale i tak mě to překvapilo. Většinou se úplně koncentrovali na četbu nebo hru. Zrovna jsem se začetl do jednoho z klasických příběhů Karla Čapka, když jsem uslyšel kantorův hlas.
"Dobrý den, vítám vás Yasuo no Daiji. Prosím, pamatujte si číslo osm, označuje místo, na kterém budete po celou dobu Vašeho studia…" Byl to chlapec s černými vlasy a tmavě modrýma očima. Já se taky necítil dobře, když jsem tam tak stál a nevěděl, o co jde, takže jsem obrátil svou pozornost zase k tabletu a snažil se už nerozptylovat s nově příchozími a spokojit se s letmým pohledem na každého nově příchozího.

Ani jsem si nevšiml, jak rychle se místnost zaplnila. Pak mi najednou tablet zhasl. Překvapeně jsem zvedl hlavu a zjistil, že už jsou všechna křesla obsazená a kantor stojí. A podle překvapených tváří ostatních mi bylo jasné, že i jim přístroje vypověděly službu. A taky mi okamžitě došlo, že už všichni dorazili. První ročník tedy může být zahájen…
"Takže studenti, prosím věnujte mi pozornost. Je mi nesmírným potěšením přivítat vás na této žádané škole a velmi gratuluji, že jste se dostali až sem. Sami jste určitě museli poznat, jak složité je se sem dostat. A mým úkolem je vás seznámit s principy a pravidly této výjimečné škole. Takže k úvodu bych vám řekl něco o téhle škole samostatně. Účelem je získat diplom, který vám zaručí, že všichni uvidí, že vy jako vlastníci jste dokonale připraveni vykonávat tu práci, po které toužíte. Rád bych hned z kraje upozornil, že práce, kterou budete dělat po vystudování, není jenom o tom, umět se s někým vyspat. Tohle není vyloženě učení pro kurvičky, jak se většinou veřejnost domnívá. Tady se naučíte víc. Být prvotřídní společník, nejen v posteli, ale i mezi dalšími lidmi, naučíte se tu odhadnout to, co má daná osoba nejraději, co si myslí, jak byste se k ní měli chovat. Naučíte se tu tanec, ne jenom u tyče, na té nejvyšší úrovni, vytvarujete si tu tělo tak, abyste mohli konkurovat předním modelkám a modelům, zjistíte, co dělat abyste vypadali neustále dobře, jak o sebe pečovat.

Vyjmenoval jsem tu jen část věcí, které tu budete studovat. Právě vám všem byl na tablet nahrán rozvrh. Ale předpokládám, že většině ze zkratek v rozvrhu nebudete rozumět. Takže si otevřete soubor rozvrh_01 a sledujte prosím se mnou. Vk je verbání komunikace. NVk neverbální komunikace, Hp - hlasové projevy, P - posilovna, V - vzhled, Po - poradna, Tn - tanec, X - volno, Zd - Zdravotní výchova, Ko - kurzy oblékání, A - akrobacie a nakonec TchRp - technický rozbor poloh. To by bylo k rozvrhu. O hodinách samotných se dozvíte až od lektorů. To je taky jeda věc… prosím vás, neříkejte jim učitelé, ale lektoři. Mohli byste některé z nich urazit. A jak to tu funguje. Každý ročník má své vlastní patro, vy máte to první. Ale stýkat se obyčejně můžete, jde o to, že všechny vaše učebny a pokoje budou umístěny na prvním patře. Takže až vás pustím, půjdete do svého pokoje. Ty jsou po dvou. Ale nebojte se, budete mít dost svého osobního i prostorového soukromí.

Tento den máte ještě volno, ale už zítra budete muset jít na hodiny, které máte v rozvrhu. Máte tam i čas, snažte se vždycky dorazit včas, nejlépe chvilku před. Po hodinách máte mezitím volno, můžete si dojít na pokoj, nebo se jít proběhnout do našeho parku. Pro milovníky sportu tu je i krytý bazén, běžecká trať, jízdárna, golfové a fotbalové hřiště. To vše je v interiérech školy. Ven se nepokoušejte dostat, volat rodičům ani nikomu z venku. Na mobilních telefonech, které dostanete, máte už automaticky nahrány všechny svoje nové spolužáky a své lektory. Hry nebo knihy si na mobil nestahujte, od toho máte tablety, které jsou vaše. Jíst choďte do společné jídelny, daný den si můžete vyzvednout snídani, oběd i večeři kdy se vám zachce, takže si k snídani ráno dejte klidně večeři a k oběhu snídani, to je jedno, ale zase pozor na kalorie, k tomu vám řekne víc lektorka Zd. Prádlo můžete na praní odnášet každý den, druhý den bude čisté a vyžehlené. Uděláte to jednoduše tak, že půjdete do místnosti na odkládání prádla a do svého košíčku dáte špinavé oblečení. Druhý den si pro něj zajdete a budete ho mít složené čisté, nejpozději do šesti do rána.

A teď to nejdůležitější. Celé vaše studium se musíte řídit jedním jediným Pravidlem. Toto Pravidlo je docela jednoduché, ale upozorňuji vás, že po jeho neuposlechnutí jste ze školy okamžitě vykázáni, zaručuji vám že jste z budovy pryč do dvou minut a už se sem samozřejmě nikdy nebudete moct vrátit. Pravidlo zní: "NIKDY si nesmíš nic začít s jakýmkoliv studentem SHS." Ať už je z prvního, druhého, třetího nebo třetího ročníku, nesmíte ho políbit a nic víc. Chytit za ruku ho můžete, ale v rámci přátelského povzbuzení. Pokud ho budete držet delší dobu, už porušujete Pravidlo. Takže to je jediná věc, kvůli které ročně propadne nejméně sedm studentů. Výjimku tvoří hodiny, ve kterých si samozřejmě něco na spolužácích ve třídě zkoušet budete. Líbat se můžete, pokud se to zrovna bude nacvičovat, ale nemyslete si, že si vytvoříte dvojici a s tím sympaťákem či sympaťačkou budete dělat blbinky jenom o hodinách. Pokud k tomuhle zkoušení dojde, bude se losovat. Takže se klidně může stát, že budete muset vystát jazyk, ruku v některých případech i něco jiného, partnera, který je stejného pohlaví jako vy, ale jestli chcete dělat tu práci, kterou chcete, s čímž se tu počítá, protože jinak byste tu nebyli, tak musíte v budoucnosti zvádnout uspokojit jak muže, tak ženu, a to KAŽDÝ z vás. Toto Pravidlo vám nikdo nebude opakovat, neexistuje napomenutí, prostě ho porušíte a v mžiku oka jste pryč. Takže to je snad už vše, co bych vám k začátku vašeho studia řekl.

Pro případné dotazy budu neustále k dispozici na vašem chatu - speciální aplikace nahraná na tabletu, kde mi můžete položit otázku a já vám jí zodpovím. Otázka i odpověď pak bude zveřejněná i v ostatních tabletech, aby posloužily k informování. Ještě jedna zajímavost, známky se tu neudělují, do dalšího ročníku postupujete na základě úspěšného složení zkoušek u jednotlivých lektorů. A účel této školy je velmi jednoduchý. S diplomem, pokud se k němu dostanete, si vás budou žádat organizace, které vás budou nabízet na internetových stránkách i v nabídkových katalozích a vy budete vysíláni soukromými letadly do všech zemí na světě. A na závěr mého sáhodlouhého vyprávění bych ještě uvedl takovou malou motivaci, tato práce je první v žebříčku nejlépe placených prací světa. Teď si prosím vezměte vaše tašky s oblečením a tablety a přesuňte se do hlavní části Special High School. Najděte si pokoj s vašim číslem, to jest číslo, které jsem vám řekl při příchodu. A dveře odemknete kódem na elektroniku, napsaný na kartičce. Do pokojů jste rozřazeni podle po sobě jsoucích čísel. Takže 1 a 2, 3 a 4, 5 a 6, ale pak je tu změna, protože číslo 7 už spolubydlícího má - mimochodem je to chlapec který jednou propadl, pro zvědavé - ne, propadnout se tu nedá, ale tohle byl speciální případ, který se stejně už nedozvíte. Takže dál se pokračuje bez sedmičky, 8 a 9, 10 a 11 a tak dále. Přeji vám všem příjemný pobyt na naší škole a úspěšné ukončení všech čtyřech obtížných ročníků…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 magicmax magicmax | Web | 17. prosince 2012 v 19:22 | Reagovat

Já musím uznad že jsem se ze začátku těšil ale ... potom jak jsem uviděl tu ne horu ale planetu textu tak buhužel ne no bohužel ale s těmi na přání uděláš povídku Naruta tu si rád přečtu.

2 Jitřenka Jitřenka | Web | 17. prosince 2012 v 19:53 | Reagovat

O_O  O_O Tak to je krutý!Mě se moc líbilo jak si popisovala tu školu a všechno!Boží těším se na další díl!

3 Shira-chan Shira-chan | Web | 17. prosince 2012 v 22:35 | Reagovat

Sice je pravda, že toho bylo vážně dost, ale YES, přečetla jsem si to celý :-D . Někdy je to lepší než nějakých pár řádků, tak si tady nestěžujte, lidi :-P. Jináč se mi to líbí a je jasný, že to pravidlo v budoucnu určitě někdo poruší ;-) . Super!

4 Sasanka-chan Sasanka-chan | Web | 18. prosince 2012 v 15:39 | Reagovat

Já dlouhé povídky miluju, aspoň mě to zabaví na dostatečnou dobu. :-D No, nečekala jsem, že se z toho vyklube takováto škola, ale vůbec mi to nevadí. :-D Úžasný! :-) Těším se dál! :-)

5 sakurako-neko sakurako-neko | 18. prosince 2012 v 22:07 | Reagovat

hmmm no schválně s kym bude naru na pokoji :-D a já mám taky radši dlouhý povídky než něco jen s pár řádkama ;-) doufám že další díl bude co nejdřív :-D

6 Katana Katana | Web | 18. prosince 2012 v 22:54 | Reagovat

a koukej psát dál! dělej! :D :D :D Hizuki neštvi mě s tím Pravidlem...stejně se.....nic, nechci vyzradit děj :D ;-) no koukej makat! hned mi musíš dát vědět jasný?! :D božííí, tam bych šla nebejt toho Pravidl a přísnýho režimu ;-) a ještě kdyby to existovalo, ale božíí nápad, fakt! ;-) :D takže mazej na počítač a hurá do psaní! :D ;-)

7 Loretten Loretten | Web | 22. prosince 2012 v 14:23 | Reagovat

Disneyovskej font na obrázku? :D

8 Hizukimaru Koroshi Hizukimaru Koroshi | 28. prosince 2012 v 3:16 | Reagovat

[7]:Samozřejmě, jako v pohádce... a šuk*li šťastně až do smrti ^^

9 Akemi no Hoshi Akemi no Hoshi | Web | 19. ledna 2013 v 23:20 | Reagovat

[8]: XD

PS. jestli to příště nebude kratší, tak na to kašlu XD protože nevím jak dlouho mi to trvalo, ale opravdu hodně dlouho!!!  

Ale zase musím uznat, že to bylo napsané hezky :3 ta škola, ale jo moooožná bych tam chtěla chodit noo ale to pravidlo...koukejte ho porušit XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama