Cizíma očima I

4. listopadu 2012 v 2:19 | Koroshi Hizukimaru + Shirayuki |  Cizíma očima
Tak sme vymysleli zase novou ptákovinu :D První kapitolu sme napsali za den, vim že jsem strašná, pořád začínám nový věci a starý nedopisuju, ale prostě taková sem, no což xD Tak snad se vám to bude líbit, komenty mě i Shira-chan potěší ^^

Skrze okno sem pronikaly matné paprsky podzimního slunce a dopadaly na podlahu, kde tvořily zvláštní obrazce. Ve vzduchu poletovaly v drobných vírech miniaturní částečky prachu. Sice se tu uklízelo, ale ne moc často.
Pomalu otevřel oči a chtěl se posadit, když ale zjistil několik věcí: ležel pod stolem, takže se praštil do hlavy a navíc cítil bolest skoro v celém těle. Co se včera stalo? Možná se mu udělalo špatně a omdlel, proto teď je pod stolem. Po čtyřech se vyplazil zpod nábytku a opřel se o okraj stolu, aby vstal. Vypadalo to tady úplně stejně jako jindy. Podíval se z okna. Slyšel sirénu nějaké sanitky. Musel si zakrýt uši. Byl to příšerný zvuk. A trval vážně dlouho. Žluté auto ale projelo kolem okna až za deset minut. Co to sakra..? Vážně by se měl dát do pořádku. S trochou námahy se přesunul do koupelny, svlékl se a pustil na sebe proud vody ze sprchy. Docela úleva, teda aspoň... Jeho ruka se rychlostí blesku vymrštila nahoru, kde se asi metr nad ním na stropě houpal pavouk. Nespokojeně zavrčel, když havěť utekla. Počkat.. Uvědomil si, že jednou nohou se opírá o holou zeď a druhou o kliku u dveří zástěny. Tak ho to vyděsilo, že hned spadnul zpátky. Ihned mu tělem projela bolest. Nepřítomně pozoroval, jak do výlevky odtéká lehce narůžovělá voda. Jako by si teprve teď všiml drobných oděrek na chodidlech a dlaních. Ve vzduchu se spolu s horkou párou vznášel i ostrý pach krve, který se mu skoro až zarýval do mozku. Nesnášel ho.
S povzdechem se narovnal, vylezl ven a usušil se, než na sebe hodil oblečení. Dlouhou chvíli pak hleděl na svůj odraz v zrcadle. Stejné rozježené vlasy a uhlově temné oči, které byli malinko šikmější. Odstoupil a vyšel ven. Bylo asi něco kolem poledne, ale on stejně neměl ani náladu si dělat oběd ani hlad. Usadil se na židli a zavřel oči. Pořád ještě byl unavený.
Náhle ucítil něco zvláštního. Něco, co do spektra pachů a zvuků vůbec nepatřilo, jakýsi štiplavý zápach. Vycházel zpod škvíry ve ventilaci. Prudce vstal, ale hned zavrávoral a musel se chytit stolu. Před očima se mu stmívalo, v těle cítil téměř nepatrné chvění. Než si to uvědomil, sesunul se v bezvědomí k zemi.
"Je rozkošný… podívej jak spí v klubíčku…" U chlapcova bezvládného těla seděly dvě osoby. Ta co pronesla větu byla drobnější dívka s narůžovělými vlasy. Měla doslova obrovské zelené krásné oči, které se v zapadajícím rovníkovém slunci nádherně leskly. Druhý Sasukeho společník měl kratší hnědé vlasy a jeho oči měli zajímavě zúžené panenky. Jak Sakura už před tím zjistila, Kiba moc nemluvil a nijak zvlášť nekomunikoval, ale co nedělal verbálně, nahrazoval činy. To on Sasukeho v pralese našel, ležícího na vlhké hlíně. Ani oni nevěděli, jak se tu ocitli. Popravdě… Sakura našla Kibu jak leží na břiše na jedné z tenčích větví v koruně stromu, sleduje okolí a vyhřívá se na sluníčku. Ani on nevěděl, kde se tu vzal. Pamatoval si jen, že znenadání omdlel. Stejně tak jako růžovovláska… stejně jako Uchiha. Teď seděli nad dalším člověkem a potichu se na něj dívali. Dívka se zlehka dotkla jeho tváře, ale Kiba byl pohotovější a přinesl velký list, na kterém uvízly kapky z nedávného deště. Sakura si ve vodě lehce navlhčila prsty a přejela přes Sasukeho popraskané rty. Bleskově ji chytil za zápěstí, a teprve potom otevřel oči. Jen na chvíli se v nich objevil lehce zlato-žlutý odstín, než nepostřehnutelně zmizel.
,,Co chceš?" zavrčel nepřátelsky. Pak teprve si všiml i toho druhého. Přetočil se na břicho a odhalil zuby v děsivém úšklebku.
,,A co je tohle kurva za místo?" Polekaně uskočila a jako by schovala hlavu mezi ramena. Upírala na něj bezhlesně svoje velké, strachem rozšířené oči. Druhý chlapec od černovláska taky učinil pár kroků do bezpečné vzdálenosti. Sasuke se posadil a bez většího zaujetí se rozhlédl kolem. Ve vzduchu byla vysoká vlhkost, skoro nemohl dýchat. Stromy měli nejspíš něco přes třicet metrů, z větví visely husté spleti lián. V trávě zahlédl několik různobarevných květin, podle drobných zoubků nejspíš masožravky. Půda byla nasáklá vodou, měkká a lehce podkluzovala. Nelíbilo se mu tady.
Jediné co si pamatoval, byl ten plyn... A pak nic. Ale kdo by tak mohl vědět, co se stalo? Snad aspoň někdo.
,,Odkud... odkud jsi?" Dívka mluvila vystrašeným, strachem přiškrceným hlasem, pořád ho obezřetně sledovala.
,,To tě nemusí zajímat." Pohrdavě pohodil hlavou na stranu. Chtěl tím tak spíš zakrýt svoji nejistotu. Ale neviděl důvod, proč by měl být na kohokoliv tady milý. Zvlášť ne na tuhle růžovku. I ten kluk... Cítil z něj něco zvláštního, pach jen nepatrně podobný jeho vlastnímu.
,,Ale nejspíš je to dost daleko odsud," dodal tiše. Sakura se trochu uvolnila.
,,Ani jeden z nás taky neví, proč tu jsme… Kiba říkal že tohle musí být rovníkový pás… jsou tu šelmy, jedovatý hmyz, mokřady… nedožijeme se rána…!"
,,Jenom když se budeš takhle vzdávat. Je jasný, že musíme spolupracovat." Povzdechl si a pohled zabodl do země. Jestli to tak bylo, možná by se měl chovat trochu jinak. Ale co, sám to tady taky vydrží. Ale když jich bude víc, třeba se jim snadněji podaří najít někoho, kdo o tomhle všem ví víc než oni. Dívka se po jeho slovech trochu zarděla. Pravda… bude-li to vzdávat, nepřežije. Pohlédla na Kibu. Ten seděl opodál a od jejich hovoru se lehce distancoval. Zajímavé bylo, že na sobě všichni měli podobné oblečení… byli bosí, jediné co je halilo bylo šedé režné roucho sahající jim do půli stehen. Začalo se stmívat a chlad se pomaloučku vtíral do jejich holé kůže. Mají dozajista stejného únosce. Ale proč…?!
"Bude tma, musíme se někam schovat." Kiba měl tichý hlas, při mluvení sklápěl hlavu. Sasuke krátce přikývl a vstal. Cítil zvýšený tlak vzduchu, nejspíš bude pršet. A podle světla, které sem pronikalo skrz spletitou síť listí... Asi dvě hodiny do západu slunce. S neomylnou přesností zamířil mezi stromy. Kousek odsud je nějaký úkryt, něco jako chatka. Ale jak to sakra věděl? Nikdy předtím tu nebyl... Ostatní ho tiše následovali. V pralese se začali ozývat první noční živočichové. Jak Sakura, tak Sasuke postupovali klidně, ale Kibovi houstnoucí tma začínala dělat problémy s viděním. Ani ne za pár minut dorazili na místo. Sasuke rychle přiběhl k úkrytu a prozkoumal ho. Nikdo tu nebyl, ani kolem. Ne, to bylo... Prudce se narovnal a zavětřil. Někdo tu přeci jen byl. Nebývalou rychlostí vyrazil do křoví asi deset metrů odsud. Vzápětí se ozval cizí výkřik. Mezi listím se choulela menší dívka se sytě modrými vlasy, pod kterými jí vyčuhovaly uši. Na ruce měla čtyři ošklivě hluboké krvavé rýhy, které se jí táhly od ramene až k zápěstí. Sasukeho práce. Vyděšeně vypískla a rychle se kličkujíc začala vzdalovat. Bez větších potíží ji dohnal a zase srazil k zemi, tentokrát jí kleknul na zápěstí. Cítil její krev, vyvolávala v něm hlad. Už se přestal podivovat nad svým chováním, stejně by to nemělo smysl. Naklonil se těsně na ni a odhalil mírně zašpičatělé zuby, v očích se mu zlověstně zablesklo. Dívka se na něj vyděšeně dívala jako na blázna a trhala sebou jak nejvíc mohla. V tu chvíli ho bez ohledu na hrozící nebezpečí strhli dozadu Kiba se Sakurou.
,,KLID! Klid! Sakra co to děláš?" Drželi ho pevně dokud se ještě mrskal a dávali si pozor na jeho zuby a nehty.
,,Nešahejte na mě!" Pokusil se jim vymanit, ale nešlo to. Měl hlad a ta holka před ním... Možná by se vážně měl trochu uklidnit. V očích mu plála divokost, z hrdla se mu dralo vrčení. Ještě chvíli ho drželi, než se ujistili, že se uklidnil.
"Co to sakra…" Nedopověděla Sakura a přešla k ležící dívce.
"Dobrý?" Vyděšeně na ní pohlédla a rychle se nadechovala. Růžovovlásčin pohled sjel na její 'tuniku'. Tak ona taky…
"Jde s námi, čím víc nás je, tím líp." Rozhodla rázně. Podepřela jí a odměřeně se zadívala na Sasukeho. Nevěnoval jim jediný pohled, jen se otočil a odkráčel zpátky k jejich úkrytu. Jestli budou brát víc lidí... Ladně se vyhoupl na střechu a odtud pak do větví jednoho stromu, kde se usadil ve stínu a pozoroval dohořívající obzor. Co se to sakra děje? Touhle otázkou se zabýval už dlouho. Ostatní se uklidili do vnitřku domu. Když už byla skoro tma, zevnitř tiše vyšla dívka. Hlad jí vyhnal ven, věděla že to není rozumné, ale neutichající pud jí zastřel mysl. Krátce se na ni ohlédl. Na všech těhle lidech bylo něco zvláštního. Vstal a neslyšně seskočil na zem, kde měkce dopadl přímo před ni. Aniž by si jí nějak zvlášť všímal, vydal se pryč odsud za jedinou touhou: jídlo. Asi po deseti minutách uslyšel něco jako výkřik. Její výkřik… pronikavě ostrý, vyděšený a bezmocný… nervy drásající jekot. Vzhlédl od své kořisti, něco mezi sobem a jelenem. Ze rtů mu odkapávala čerstvá krev, měl ji i na rukách a oblečení. Věděl naprosto přesně, odkud se ten zvuk ozval. Vyrazil tím směrem. Jeho stín se míhal mezi stromy, jediným důkazem cizí přítomnosti bylo sem tam nepatrné kývnutí větvičky nebo ohnuté stéblo trávy. Čerstvá krev a pach... poměrně známý.
Keře se rozestoupily v malé prostranství. Krev všude kolem, to jediné vnímal. Se zavrčením se vrhl na nepřítele. Černá srst, oříškově hnědé oči... Nevšímal si vlastních zranění, které měl hlavně na hrudi a rukách. Kousal a drápal živé maso, na rtech mu pohrával divoký radostný úšklebek. Puma nakonec přeci jen vyhrála, byla o něco silnější než on. Utekla a nechala ho tam s pár škrábanci. Sakura na tom ale byla o dost hůř… zuby a drápy mohutné lesní šelmy způsobily své. Dívka ještě ztěžka dýchala, ale plivala krev, tělo měla do masa rozdrásané, sem tam sebou bolestně škubla. Sasukemu bylo hned jasné, co se děje. Konec. Klekl si k ní a jen bezcílně pozoroval krví nasáklou půdu. Znali se jen krátce, neměl důvod k nějakým přehnaným pocitům. Vzal ji do náručí a rychle se vydal zpět k úkrytu. Dřív než sem přijdou další šelmy. Když dorazil k chatrči, její srdce už se dávno zastavilo. Všude byla její krev… tvořila rudou stopu od místa nehody až k jejich chatrči. Z dálky bylo slyšet ponuré vytí lesních lovců. Do háje. Rozrazil dveře a přenesl tělo do chaty. Nevšímal si udivených pohledů, ani vlastní krve, která se v tenkých pramíncích stáčela po zemi. Na to teď nebyl čas. Za chvíli se Konan skrčila vyděšeně do klubíčka. Šelmy se blížily. Kiba je neslyšel, ale modrovláska a Sasuke zřetelně cítily otřesy země, rychlé tempo těžkých tlap, dusajících po vlhké hlíně temného pralesa. Budou tu brzo…
"Pryč… musíme pryč!" Vypískla Konan. Tak moc si přála slunce. Ale věděla, že na něj se spoléhat nemůže. Možná už ho nikdy neuvidí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jitřenka Jitřenka | Web | 4. listopadu 2012 v 3:48 | Reagovat

Boží!Když to čtu takhle ve tmě tak se aji bojím....:D

2 Furiku\Baka-chan♥ Furiku\Baka-chan♥ | 4. listopadu 2012 v 10:18 | Reagovat

:DDD heheh..:D jinak fakt povedený.:))

3 Ája Ája | Web | 29. prosince 2012 v 20:32 | Reagovat

Hele...to já znám :D ...to si na našem blogu Shira pojmenovala Jinýma očima :D. Je to moc pěkný ^^

4 Hizukimaru Koroshi Hizukimaru Koroshi | Web | 30. prosince 2012 v 12:16 | Reagovat

[3]: Jasně že to znáš ^^ píšeme to společně s Shirayuki *_*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama