Nenávist

1. října 2012 v 22:05 | Koroshi Hizukimaru |  Jednodílovky
Miláčci, už je to všechno v pořádku, omlouvám se, sem tam mám zvláštní pohnuté nálady vyvolané naprostou primitivností. Lidi, končím pozastavení, jako omluvu jsem pro vás napsala kraťoučkou ItaSasu povídku, je trochu netradiční, nejsem si jistá ohlasem, každopádně komentáře potěší :)

Tuto povídku bych chtěla věnovat třem lidem. První je jeden kluk, co mi moc pomohl a klerý mi až děsivě rozumí :D Pak jedný už jmenovaný blogerce, co za mnou vždycky stojí a zvedne mě když mě něco srtazí na kolena, Loretten a nakonec ještě jednou mojí zlatý a nejspolehlivější SB, Jitřence, ke který není co dodat :D

Nenávist

"Crrrrrrr….!!!!!" Ten odporný kovový zvuk budíku mně vytrhává ze sladké říše snů zpátky do tvrdé, dnešní reality. Trochu zápasím sám se sebou, jako každé ráno se z pozadí mé mysli vynoří onen rádoby perfektní nápad zůstat v posteli, v práci se vymluvit na nemoc a zapomenout na všechny své povinnosti. Ještě jsem stále bojoval o dvě minutky, ale ten nervy drásající zvuk mě doháněl přímo k zuřivosti. Chtě nechtě jsem odhodil peřinu a vzápětí se otřásl pod dotíravým dotykem chladného vzduchu. Jediným úderem do tlačítka nebohého, vzorně sloužícího strojku jsem jej umlčel. Jeho drnčení mi ještě stále znělo v uších, když jsem se soukal do pracovního, černého obleku a bojoval s uzlem inkoustově modré kravaty. Mé následující kroky mířily po krátkých dřevěných schodech do menší praktické kuchyně s mramorovou linkou lemovanou pomerančovými obklady se skříňkami ze dřeva černého dubu. Tahle místnost na mne vždy působila uklidňujícím dojmem… vracely se mi vždy překotně vzpomínky na rodiče, na matku, když tu každé ráno s nevyhasínajícím úsměvem chystala snídani, na otce, klidně posedávajícího u prostřeného stolu s novinami v jedné a hrnkem ovocného čaje v druhé ruce. V místnosti tehdy panovala nadnesená, příjemná a zdomácnělá atmosféra. Od té doby, co rodiče zemřeli při automobilové nehodě je náš dům prázdný, tichý a zpustlý… Někdy mám pocit, že život domu vyhasl a odešel spolu s nimi. Teď je místnost zešedlá a postrádá pro mne tak krásné, neurčité kouzlo. Už jsem se s tím tak nějak vyrovnal, ačkoliv to prázdné místo v srdci je. A když je zasaženo, dá o sobě vědět tou nesnesitelnou, ochromující bolestí. Tak nějak se udržuji na hranici šílenství a skutečnosti… cítím že mně čas léčí… vyhrávám. Což bohužel nelze tvrdit o mém bratru. Ano, Sasuke je mladší a všichni mi tvrdili, že se z toho postupně vylíže… jestli to měl být automatický proces jeho mozku nevím, ale v tom případě se muselo něco zvrtnout. Sasuke se od té nehody docela uzavřel. Přestal komunikovat s lidmi - přáteli, spolužáky. Začal se chovat zvláštně, nevyzpytatelně, odtažitě odmítal vnímat veškeré dění kolem něj… začal mne nenávidět. Většinu času trávil za zavřenými dveřmi svého pokoje, nekomunikoval, nejedl, nepil, neusmál se. Snažím se ze všech sil, vše je ale zoufalé… jako bych se pokoušel sfouknout plamen plynového hořáku. Slova, nadávky, prosby se od jeho uší odrazí, nevnímá a nechce je vnímat. Vyhýbá se jakémukoliv kontaktu s mou utrápenou osobou, pokud možno i očnímu. Ze rtů mi unikl tichý, unavený a zmučený povzdech. Moje ruce pracovaly na snídani automaticky, dělával jsem tuhle činnost už dost dlouho, abych si z ní nevytvořil ranní rutinu. Moje smysly zbystřely, když mi tlumené zasténání jednoho ze schodů prozradilo, že bráška se rozhodl sejít dolů. Možná až moc dychtivě jsem se otočil. V jeho tváři nebyla vypozorovatelná žádná emoce. Tvářil se, jako by byl mrtvý. Nevěnoval mi jediný pohled. Ztěžka jsem polkl, otočil jsem se zpátky k lince a donutil rozechvělé hlasivky k činnosti.
"Dobré ráno…" Bylo ticho, ostatně jako každé ráno, nechápu že mně to ještě překvapuje a… zraňuje.
"Na stole máš snídani…"
"Víš že sladký nemám rád." Ta slova byla tichá, ale řezala jako čepel nože, byla ledová jako chlazená ocel. Ne, nikdy mi tohle neřekl, nemůžu to vědět… Zachovával jsem si stejný výraz a tón hlasu.
"Chceš něco jiného?" Chvíli jsem napnutě čekal, s hlavou skloněnou k narůžovělým ornamentům studeného mramoru. Nemůže si se mnou takhle zametat… měl bych na něj už asi přestat brát takové ohledy. Pevně jsem stiskl rty, odhodlán k tvrdším slovům. Otočil jsem se přímo ke stolu za sebou.
"Tak podívej, měl by sis už uvědomit, že já se tu snaž…" Slova mi zamrzla v půli věty na jazyku. On.. už v místnosti nebyl…! A já mluvil do prázdné kuchyně… zaslechl jsem ještě cvaknutí domovních dveří. V mžiku jsem vyběhl ven a ani nevnímal, že vlezlá zima se mi zakousává pod kůži. Spatřil jsem ještě bratra, jak lhostejně kráčel sypanou cestičkou k brance.
"Sasuke! A co svačina?" Zamával jsem na chlapce menším balíčkem s jídlem. Ani se neotočil, jako bych neexistoval. Najednou… jsem si přišel strašně trapně. Stál jsem s ustaraným výrazem ve dveřích, u nohou se mi plazila podzimní ranní mlha a ve svěšené ruce jsem tiskl papírový sáček. Krátce jsem se nadechl a hned za sebou zase dveře zabouchl. Dopotácel jsem se do kuchyně jako ve snách a tam jsem se sesul na židli. Tu jeho svačinu jsme měl položenou před sebou na stole… pak jsem učinil jediný rychlý pohyb a Sasukeho jídlo letělo smeteno nevděčně z desky stolu na zem. Pomeranč se zakutálel pod skříň, pár rajčat se vydalo až ke schodům do sklepa a jedno se nerovnoměrným krouživým pohybem nemotorně dokulilo k mým nohám… a já v tu chvíli cítil, že už nemůžu… nemůžu dál… Skryl jsem hlavu v dlaních a rozechvěla se mi ramena. Neplakal jsem, nikdy nepláču, jen jsem se svíjel v tichých křečích bezmoci. Silně jsem se kousl do rtu a prudce se nadechoval, abych ovládl ten ošklivý příval negativních emocí. Nakonec mi k vítězství pomohl chmurný, dunivý hlas kostelních hodin, který sem doléhal z nedalekého náměstíčka. Sedm hodin…! Rychle jsem se zvedl, posbíral ty poslední známky dnešní události, vzal si svou tašku a rychle jsem se dostal z domu. Nemohl jsem ignorovat nepříjemné pálení v utrápených očích, když jsem otáčel klíčem v zámku. Pak jsem ho uložil jako vždycky do malého výklenku u paty dveří, jež byl skryt před nezasvěcenými zvědavci hustým trsem břečťanu, obepínajícího svými šlahouny naši starou stavbu. Chtěl jsem se přestěhovat, moc mi to tu připomínalo rodiče, ale ze stejného důvodu tu nejspíš Sasuke chtěl zůstat. Podřídil jsem se mu… jako v poslední době neustále. Celá depresivní scéna se mi odehrávala v hlavě ještě když jsem seděl v autobuse a potom i v mé kanceláři. Kolegové si mého rozpoložení samozřejmě všimli, nebyl jsem dobrý herec a ostatně, oni o mých hádkách s bratrem i o tom s rodiči věděli. Udělali to jediné, co mohli a za což jsem jim byl neskonale vděčný. Nemluvili na mne, nechávali mně v tichu a klidu pracovat, doslova kolem mě našlapovali po špičkách. Sem tam mi položil někdo na stůl nějaký spis na přepracování, ale udělal to bezeslova a bez zbytečného zdržování. Domů jsem se vracel až kolem šesté večer. Po ztichlé ulici se rozléhaly moje rytmické kroky. Nevěděl jsem, co mám doma čekat a na druhou stranu jsem byl zcela jistě přesvědčen, že vím, co tam najdu. Nic. Bratr bude jako vždy v pokoji. Nemluvil na mě už skoro nikdy. Nebo si to už alespoň nepamatuji. Bože můj… Sasuke kdybys věděl jak moc mi na tobě záleží. Jak strašně trpím, když se ke mně odvracíš zády, když děláš, že tam nejsem, když neposloucháš to co ti říkám. Jak silné může být sourozenecké pouto…? Je jedno z nejsilnějších na světě… jako ocelový provaz spojující mé srdce s tvým. Čím víc se mi vzdaluješ, tím víc mě to rve na kousky a tím palčivější bolest musím snášet. Jak to, že ty jsi ke mně ale necitlivý…? Neměl bys cítit totéž…? Nejspíš… ano, tvé srdce je ochromené bolestí ze ztráty rodičů, tak náhle a nečekaně vyrval osud z tvé blízkosti lidi ke kterým jsi lnul a kteří tě nadevše milovali… nás milovali… ta prudká rána působí jako morfin… necítíš už nic… jak to mám udělat? Čekám až se ke mně vrátíš, ukazuji ti cestu, ty ale slepě stojíš a oči zbavené schopnosti vidět upíráš prázdně na mne. Jak ti mám vrátit zrak? Jak mám proměnit kámen v bijící srdce? Jak? Řekni bráško… protože já už ztrácím naději a víru. Jenže ty jsi slepý. Slepý a hluchý k mým prosbám. Nevím jak dál… Stojím před domem a nerozhodně svírám kliku vstupních dveří tak silně, že mi zbělely klouby. Je chladno… je tu chladno jako u nás v domě… na zem se z nebe náhle začínají snášet drobné sněhové chomáčky. Vstoupím dovnitř, oklepu ze sebe čerstvě napadaný sníh a sako pověsím za dveře. Je tu zima, musím zatopit. Jestli je Sasuke doma, tak mrzne, copak si sám nezatopí…? Ne, takhle vypadaly všechny dny. Jako bych tu byl sám. Ani to jídlo by neodpovídalo přítomnosti dalšího člověka. Snad jenom mokrá osuška, přehozená každý večer přes topení na chodbě dokazuje, že žije. Tedy… fyzicky. Osprchoval jsem se a pokoušel ze sebe opláchnout i ten tíživý pocit viny a zodpovědnosti. Nepovedlo se, jsem k tomu předurčen. Ale… budu trpět dál, jen pro to, abych byl u tebe Sasuke. Jenom proto že jsi můj bratr, člověk kterého si vážím nejvíc. Člověk kterého mi nic nevynahradí, nejdůležitější díl do už tak zchudlé mozaiky smyslu mého života. K večeři jsem dělal jídlo, které Sasuke jedl nejraději, když byl ještě malý. Mockrát se do něj nepouštím, maminka ho dělávala a byla vždy logicky lepší, ale jednou za čas to zkusím. Dnes se mi vše dařilo poměrně dobře. Měl jsem skoro všechno hotovo.
"Sasuke?!" zavolal jsem nahoru, ačkoliv jsem pochyboval, že by mohl přijít. Byl jako plaché lesní zvíře… najedl se, až když jsem mu talíř na stole nechal a sám se vzdálil. Ani nevím, jestli to nevyhazoval do koše. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že pro něj zajdu a zkrátka se najíme společně, ať chce, nebo ne. Vystoupil jsem po schodech a s bušícím srdcem jsem párkrát krátce zaklepal na dveře jeho pokoje. Dlouho jsem tam nebyl… ta místnost mé kroky necítila již dobrý rok a půl. Vždy jsem ten pokoj považoval za bratrovo vlastnictví, do něhož mi nic není. Ani po dvou napjatých minutách se nic neozvalo. Rozhodl jsem se opatrně stisknout kliku a otevřít. To, co jsem uviděl, mě zmrazilo na místě… krve by se mne v té chvíli nedořezal. Pokoj zel prázdnotou… nikde nikdo. Ticho.. všude mrtvé ticho. Začínal jsem pociťovat, jak se mi do jasného uvažování vkrádá pomaličku hrůzný panický strach, jehož vysoký hlásek postupně zvyšoval na síle a intenzitě. Vždy jsem jeho přítomnost považoval za samozřejmost, ale teď… do pokoje proudil ledový vzduch z otevřeného okna, záclony se jako bílí duchové vzdouvaly ve větru a okenice se varovně otevíraly a zas přivýraly. V šeru jsem moc neviděl. Rozsvítil jsem a matně, zoufale doufal, že na mne alespoň odněkud vybafne, i to bych mu odpustil, jen proboha, ať tu je… I v mdlém světle právě pracující úsporky jsem rozpoznal docela jasně, že pokoj byl prázdný. Rychle jsem zavřel okno, topení nastavil na maximum a už jsem letěl ze schodů dolů a horečnatě jsem volal bratrovo jméno. Odpovídalo mi jen hrozivé, nicneříkající ticho. Dusivá tíže na mne doléhala čím dát tím víc, přestával jsem se ovládat, běhal jsem jako zběsilý už absolutně nesystematicky po domě a křičel, prosil bratra, aby se ozval. Můj mozek odmítal, že by ještě v půl jedenácté nebyl doma. Asi po čtvrt hodině snahy jsem jen bezduše bloumal domem a tlumeně si něco odříkával. Kdyby mě viděli, asi by mě vzali rovnou na psychiatrii. Pak najednou zavrzaly dole dveře a já uslyšel kroky. Zastavilo se mi srdce, pak se rozeběhlo snad pětkrát rychleji. Když jsem dole uviděl bratra, úlevou jsem šel málem do kolen. Sešel jsem za ním do kuchyně.
"Sasuke…" Dýchalo se mi už lépe. Zase mi neodpovídal, jen lhostejně začal stoupat do schodů. To se ale moje radost změnila ve vztek nad jeho laxností k dané situaci.
"Tak to ne! Okamžitě se vrať, musíme si promluvit." Můj výhružný tón ho asi dost dobře odradil od pokračování ve směru druhé patro. Sešel ze schodů a úplně klidně a nezúčastněně se přede mně postavil.
"Domluvili jsme se, že budeš v devět doma! Přesáhl jsi domluvený čas!"
"Nedělej že ty nemáš chyby." To snad… začínal mi pít krev.
"Nemluv se mnou takhle! Jak to mám věřit, když jsi nezodpovědný jak…"
"Nemusíš mi věřit, o nic jsem se tě neprosil." Skočil mi do řeči monotónně.
"No to… Tak podívej, já se tu snažím vynahradit ti péči, co bys měl dostat, snažím se jak chci a ty se mi takhle odvděčuješ?! Přemýšlíš nad sebou někdy alespoň trochu? Zkusil sis srovnat něco v tvojí hlavě sakra?!!" Upřel na mě svoje havraní oči a panenky se mu prudce zúžily.
"NIKDY mi nevynahradíš mámu s tátou, slyšíš mě?! NIKDY!!!" Vykřikl najednou prudce a vyběhl ven ze dveří, ven od domu… zmizel ve tmě. Nedokázal jsem nic říct, připadal jsem si jako v transu… spadl jsem na zem, prsty jsem křečovitě zatínal do svého oblečení, nemohl jsem dýchat, mým plicím se nedostávalo tolik vzduchu, kolik by potřebovaly, ačkoliv jsem se nadechoval rychle a prudce. Čelo jsem opíral o chladnou dlaždičkovanou zem a pokoušel se zvládnout a dostat zase pod kontrolu všechny své životní funkce. Měl jsem zavřené oči, pod nimi se mi rýsovaly ošklivé tmavé kruhy… známky z dlouhodobého nedostatku kvalitního spánku… nevím jestli jsem usnul nebo omdlel. Ale probral jsem se asi v půl druhé v noci. V domě byla zima… Sasuke při odchodu nezavřel dveře…. Panebože to je ještě pořád venku…? Má na sobě jenom tenkou mikinu…! Sebral jsem poslední zbytky vůle a vyvinul nadlidskou sílu, kterou je schopen člověk ve svalech najít jen ve stresujících vypjatých situacích. Vzal jsem si dvě bundy, jednu na sebe, druhou do ruky a vyběhl jsem do tmy. Nevěděl jsem přesně kam mám jít, ale tak nějak podvědomě jsem zamířil do parku. Nikdo tu nebyl, všude panovalo ticho ještě utlumené čerstvě napadaným spraškem. Pak jsem ho konečně v té tmě rozpoznal. Stál u jezírka, kde jsme jako děti krmili kachny a labutě s rodiči a třásl se zimou. Přiběhl jsem k němu a v tu chvíli mi bylo jedno, že mi nadává a že se mi vykrucuje, když jsem ho násilím navlékl do teplé bundy. Pak jsem ho nekomproisně za ruku táhl chladnou nocí k našemu domu.
"Sasuke, proč mi to děláš…"
"Myslel jsem, že ti to nevadí. Nestaráš se o mě, ne?"
"Sakra co to plácáš? Copak nevidíš jak se snažím?"
"Hmm." Prostě jsem už musel něco říct, něco bez křiku a agrese.
"Sasuke, pochopíš někdy, jak moc mi záleží na tom, abys o mě alespoň zavadil pohledem? Nechoval se ke mně ještě hůř než k cizímu?" Mlčel, jako vždycky mlčel. Ne, už jsem ztrácel sílu s ním komunikovat. Jak dlouho bych mohl vydržet mluvit například na takový obyčejný strom v parku? Tak s ním to bylo totéž. Doma zase zmizel, aniž by utrousil jediné slovo. Nenajedl se, ale čaj, co jsem mu k posteli připravil, vypil. Možná že jsem něčeho přeci jen docílil… sem tam se na mě podíval. Ale bezvýrazně, nezaujatě a snad i vyčítavě. Možná by bylo lepší, kdyby se nedíval vůbec. Jediné, co mi bylo jasné je, že si uštědřil krásnou chřipku a když ne to, tak alespoň pořádné nachlazení.
Už po tolikáté jsem byl nucen vstát z postele a dopotácet se rozespale tmavou chodbou do bratrova pokoje. Dlažba byla studená a v uších se mi ozývalo pleskání mých bosých chodidel na mramorových čtvercích. Co možno nejtišeji jsem přešel přes vyšlapaný chlupatý hráškově zelený koberec ve středu čtvercové místnosti. Ulevilo se mi, protože chlad z chodby mi přes holé nohy vyšplhal až na tělo a já zřetelně cítil, jak mi naskákaly na rukou drobné krůpěje husí kůže. Kvůli nedávno přerušenému spánku a mé úporné snaze neudělat větší hluk jsem se nemotorně dostal až k jeho posteli. V huňatých peřinách tam ležel zachumlaný drobný černovlasý chlapec. V nepravidelných ale docela krátkých intervalech sebou cukl a suše zakašlal. Bylo mi ho líto. Když se tam to jeho tělíčko nořilo do té ohromné kopy masivní bavlny a bezmocně sebou sem tam zaškubalo v nepříjemném dusivém záchvatu, sevřelo se mi hrdlo. Opatrně jsem se posadil na okraj postele a dřevěná konstrukce zaprotestovala pod mou vahou víc, než jsem očekával. Stiskl jsem zuby a lehce se naklonil k nemocnému. Rozpálené, jindy sněhově bílé nyní chytily jemný nádech růžové, rty měl pootevřené a sem tam nevědomky zalapal po vzduchu. Když se znovu rozkašlal, konečně jsem se k němu mírně naklonil a zlehka jsem mu stiskl rameno.
"Bráško… no tak…" Pootevřel červené oči a pohlédl na mě. Vypadal jako malé raněné zvířátko, které se bojácně rozhodlo čelit svému osudu.
"Itachi…?" Jeho hlas zněj nejistě a nakřáple, podbarven únavou. Úlevně jsem se usmál.
"Neboj, už je to v pořádku. Dám ti ten sirup, ano?" Párkrát na souhlas zamrkal a pomalinku přikývl. Jak moc mi ho bylo líto… kéž bych tu ošklivou nemoc mohl vzít na sebe, kéž bych se s ním mohl vyměnit. Tohle si ten kluk nezaslouží. Jenže k čemu to je…? Nemoc si nevybírá. Neubránil jsem se tichému povzdychu, když jsem pomalu pečlivě přeléval hustou, medově nazlátlou tekutinu z lahvičky na lžíci.
"Po tomhle se ti uleví, slibuju… není toho moc…" Dodal jsem překotně, když jsem v šeru rozpoznal, jak znechuceně se bratříček tváří. Přidržel jsem mu hlavu dlaní v zátylku a pak mu ještě podal sklenku s vodou, aby tu nepříjemnou chuť přebil. Starostlivě jsem ještě přejel rukou po jeho rozpáleném čele a pokusil se o povzbudivý úsměv. Pak jsem se tiše vyhoupl zase na nohy a už jsem byl skoro u dveří, když mě zastavil bráškův tlumený hlas.
"Eh…" Otočil jsem se na Sasukeho. Mžoural na mě a bylo vidět, jak zápasí s těžknoucími víčky.
"Ano?"
"…zůstaneš?" Trochu mě to zarazilo, tohle si totiž nepřál bráška už hodně dlouho, naposledy jsem tahle slova slyšel před třemi lety, když jsem mu ještě 'nelezl do života'. Chvíli jsem na něj zíral než mi došlo, že čeká na odpověď. Narychlo, možná až moc uspěchaně, jsem kývl na souhlas. Vrátil jsem se a lehl si vedle něj. Vzhlédl ke mně a ve tmě se mu zaleskly oči, jako dvě černé perličky.
"Nebojíš se že tě nakazím?" Napadlo mě, že takhle ustaraný je ještě roztomilejší, ale rychle jsem tu myšlenku odsunul do spodu mého vědomí, je přeci nemocný!
"A co jinýho mám s tebou dělat?" Usmál jsem se smířlivě a lehce ho rukou pohladil po tmavých vlasech. Spokojeně zavřel oči a jako koťátko se mi schoulil v náručí. No to se mi snad zdá, ještě ať začne vrnět a můžu si dát rovnou ledovou sprchu.
Ráno jsem nemohl uvěřit, že jsem vážně noc strávil s nemocným bratrem v jeho pokoji. Nechápu, jestli mu třeba v noci nepřeskočilo, takže jsem raději spěšně vstal. Sobotní ráno bylo chladné, sluneční paprsky už ztratily většinu hřejivé síly a odrážely se v mnoha třpytivých barvách na jemných krystalcích namrzlého sněhu. Otřásl jsem se při pohledu na zasněženou krajinu a odporoučel se do vany. Chvíli jsem uvažoval o tom, co se v noci stalo. Jménem mi neřekl už hodně dlouho, jinak mě snad nikdy neoslovoval, bratrem mě nikdy nenazval. Bylo mi z toho… zvláštně. Osušil jsem se, ručník si ovázal kolem pasu, vlasy si svázal do culíku a pomalu jsem odkráčel do svého pokoje, kde jsem si u stolu přerovnával nějaké dokumenty, samozřejmě, byl jsem perfekcionista a to co jsem mohl udělat hned jsem neodkládal. Málem jsem vykřikl překvapením, když mě něčí ruce zezadu stiskly a pevně objaly pas. Ještě víc jsem sebou trhl, když jsem po otočení hlavy uviděl Sasukeho, na jehož jemné tváři se usídlil náznak, ale tu změnu jsem poznal!, náznak úsměvu. Stál jsem jako opařený, ne, byl v domě jediný ale já bych očekával spíš i lupiče než jeho… TOHO Sasukeho co jsem znal a smířil se s jeho odtažitostí… Pak promluvil a já… poprvé v životě plakal.
"Řekl jsem ti už někdy bráško, že tě mám rád…?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

KLIK :)

Komentáře

1 Nyakurashi13 Nyakurashi13 | 1. října 2012 v 23:10 | Reagovat

No páni,ůžasné popisy,ty popsaný pocity.. uplně jsem to prožívala s nmi, a konec ..skoro sem bulela taky :-)

2 Jitřenka Jitřenka | Web | 2. října 2012 v 17:24 | Reagovat

To je super!:)

3 Katana Katana | Web | 2. října 2012 v 21:51 | Reagovat

Zlatíčko to je krásný...:)

4 alisa44 alisa44 | Web | 3. října 2012 v 17:35 | Reagovat

jůůů to bylo hezký :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama