Zrcadlo společnosti

24. září 2012 v 20:19 | Hizukimaru |  Jednodílovky
Pamatujete se, jak vám vaši rodiče radili, abyste nelhali, byli čestní, uklízeli si po sobě, učili se, pomáhali s domácími pracemi… Až v poslední době začínám chápat, jak moc pravdu měli. Dnešní společnost je zvláštní… kdo pije alkohol, je frajer, čím dřív tím líp, kdo s někým už měl pohlavní styk, hned se tím chlubí, ačkoliv… člověk by si takové vzpomínky měl nechávat sám pro sebe a pro toho druhého… Stejně tak se rozvinuli lidé, kteří se navzájem nazývají FWB, friends with benefits - přátelé s výhodami. Je to kamarádství založené na tom, že spolu dva mají jen fyzický prožitek, psychickému se vyhýbají. Nechápu… proč se máme vyhýbat našim citům, těm nejkrásnějším věcem jež člověka na světě potkají… a pokud už k onomu člověku nechceme nic cítit, proč mu tedy věnujeme své vlastní tělo…? Vždyť prožitek z toho, že jste s vaším milovaným nebo milovanou zažili je překrásný… Kdo dnes zažije to pěkné chvění, když se vaše prsty propletou, když vás ruce druhého konejšivě obejmou, když se dotkne rty vašich? Lidé co kamarády využívají, ať jednostranně, nebo oboustranně, ještě nejspíš nepotkali někoho, v kom by se shlédli. A i když pak potkají, nikdy už nezažijí pocit, který mívají lidé, mezi nimiž vzniklo silné pouto hned poprvé.

To vše je jen zlomek toho, co můžeme od života brát. Odstrkáváme od sebe ruce plné štědrých darů, jež nám svět nabízí. Proč? Otevřme oči začněme si brát věci, o které doopravdy stojíme. Existuje spousta lidí, kteří nesnáší citlivost. Existuje spousta lidí, kteří nesnesou bližší vztah. Existuje spousta lidí, kteří nesnáší lidi. Zbytečně… protože my žijeme jen jednou, každý z nás tu má vymezený čas, jež se mu odčítá. Je na nás, čemu dáme přednost, jak ho ovlivníme. Uvědomme si, že my si nedokážeme nařídit, jak zemřeme, my smíme rozhodnout, JAK budeme žít. Není nutné lhát, když stačí mluvit pravdu tak, aby vám nikdo stejně nevěřil. Sami víme, jak moc lež bolí, jak dokáže ublížit. Copak bychom přáli tu bolest někomu jinému? Pokud někdo teď říká ano, zamyslete se trochu. Přát lidem špatné je nesprávné, nenávist a zlost jsou jen černé brýle, které je třeba sejmout. Někteří lidé jsou zlí, ale i pro ně platí tohle. Neříkám, že je nutné vše řešit tak, že posloužíte jako rohožka. Tolik lidí je schopno vaši dobrosrdečnosti zneužít ve svůj prospěch. Dokažte, že se dokážete takovým vyhnout. Dokažme to tak, že nebudeme oplácet, ale přemýšlet a příznivou cestou se od člověka vzdálit. Nesnášenlivost lidí v lidi je špatnost, jež se nelze zbavit už prostě proto, že se jí hodně lidí zbavit zkrátka nechce. Když někomu ublížíme, může se nám zezačátku zdát, jak dobří jsme, že? Jak jsme mu to nandali. Ale pak… zkuste jednou někomu pomoct. Když uvidíte jejich šťastnou tvář, bude to jeden z nejjemnějších a nejkrásnějších pocitů, jež jste kdy zažili. Buďme morální, držme se určitých pravidel, pomáhejme, milujme. Pokud se tak stane, do vašeho života vnesete něco nepopsatelného, křehkého a drahocenného. Něco, co bylo stvořeno z vděku, lásky, důvěry.

Já se vždy snažila podle toho řídit. Není to vždy lehké, každý se někdy setká s něčím, co si jeho pomoc nezaslouží. Ale proč mu to říkat do očí, když ho můžeme obejít a pokračovat dál? Rodiče mne jako vás vždycky pérovali, zasypávali mne spoustou námitek, stížností a požadavků. Nikdy jsem jim to neměla za zlé. Ano, urážela jsem se, ale když jsem se urazila, byla jsem rozčilená na sebe a na věci kolem, na rodiče nikdy. Nezazlívala jsem jim to. Uvědomovala jsem si, že oni mi nikdy neublíží. Byla to pro mne absurdní myšlenka malých dětí.

Vím, že mám obrovské štěstí. Schválně, co si pod tím představíte? Ne, nemám rodiče miliardáře, ne, nevzali mě na nějakou speciální školu pro talentované, ne, nevyhrála jsem důležitou taneční soutěž. Já mám štěstí, které si uvědomuji. Já totiž jsem! Žiju! Existuju! Mám rodinu… maminku, tatínka, sestru a spoustu babiček, tet, dědečků a strýců. Miluju je všechny. Nikdo by mě nezradil, všichni to se mnou myslí dobře. Pro někoho samozřejmost, pro mě dar. Já chci sice víc, mám cíl, ale co se týče mojí rodiny.. když jsem s nimi, mívám chvíle, kdy jenom tiše sedím a poslouchám… a říkám si… jsem šťastná… já už nic víc nechci. Je mi krásně, nepotřebuju už nic víc… Chci víc zapracovat na sobě. Ale na okolí už nic víc nechci. Rodiče mně vychovali, abych byla citlivá, jemná, měla chuť pokusit se do druhého vždy vcítit. Děkuji jim za to. Dali mi všechno, co mohli, vím že víc mi toho už nabídnout nemohou. A teď… je řada na mě. Já teď musím jít a dokázat, jak moc tvrdě na mně pracovali. Ukázat ty hodiny učení, jež se mnou strávily, chvíle domluv, odhalování tajů světa. Neumím sebe ohodnotit. Ale vím určitě, že své rodině jsem neskonale vděčná. A nikdy na ně nezapomenu.

Chci být lepší než moji učitelé, chci se od nich učit a předčít je. Tak jako představitel víry je bůh, pro mě jsou bohy moji učitelé. Vědí toho tolik… jsou mým vzorem, mým vytyčeným cílem, mými múzami. Musím se učit, jsem jenom človíček na velké zemi a chci toho tolik poznat a vědět. Tak moc chci umět co nejvíc. A budu se o to snažit. Musím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jitřenka Jitřenka | Web | 24. září 2012 v 22:00 | Reagovat

To je vážně zajímavá a povedená úvaha.:)
U tej rodiny jsem se skoro rozplakala.

2 Jituí Jituí | Web | 30. září 2012 v 16:13 | Reagovat

Páni to se ti povedlo..jen mi to příjde trochu smutný

3 Jolča Jolča | 10. října 2012 v 19:44 | Reagovat

Moc hezká úvaha,dodala jsi mi tošku elánu do života,který (díky škole) postrádám...Děkuji moc!:))

4 Samaraki Samaraki | Web | 23. ledna 2013 v 18:12 | Reagovat

To je moc moc krásný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama