Rodinné kruhy

26. srpna 2012 v 23:19 | Hizukimaru + Loretten |  Rodinné kruhy
Tak tady je jeden pokus, co jsme sepsali s Loretten :D trochu zamotaný, snad se to bude líbit.


Sasuke se opřel o vyhřáté sytě modré dlaždičky, po kterých tekla teplá voda a odhrnul si mokré vlasy z čela. Venku byla zima a tohle byla příjemná možnost jak se zahřát. Mimo jiné... Pak sáhl po ručníku a obvázal si jej kolem beder. Netrávil čas fénováním - až to uschne, tak to nageluje. Chvíli na sebe jen tak koukal do velkého zrcadla, pak si ale všiml, že na skříňce vedle koše leží vleká modrá podprsenka. Patřila jeho nevlastní tetě. Chvíli váhal, možná si nadával do prasat, ale nutkání bylo silnější. Vzal ten kus spodního prádla a přivoněl k němu. Na okamžik se mu zastavil dech. Byl z ní cítit sladký květinový parfém. Pak podprsenku upustil. Lehce se zachvěl, jakoby se leknul sám sebe, když mu spadl ručník a on zjistil, že mu k erekci stačil jen kus oblečení. Jediné dvě možnosti, které teď měl byli buď chvíli počkat a nebo… Vyndal ze skříňky vedle zrcadla balíček papírových kapesníků…

Po dalších deseti minutách už oblečený vešel do kuchyně. Nevěděl kam se dívat, jak se chovat, když tam uviděl tetu jak jí strýc objímá. Naštěstí toho zase nechal, protože jeho ruce, jak mu Terumi i slovně naznačila, jí bránily v připravování večeře. Madara se od ní odtáhl a natočil si skleničku vody, kterou ještě u kuchyňské linky vypil a zase vrátil do dřezu. Pak odkráčel k venkovním dveřím s mumláním, že ještě něco potřebuje před večeří zalít.

Měli prostornou kuchyň, takže se sem krásně vešel jídelní stůl a šest židlí. Sasuke se na jednu z nich posadil a chvíli se nutil k tomu, aby promluvil.

"Co to bude?" Mei se k němu otočila s vařečkou v ruce.

"Špagety." Usmála se.

"Aha, chceš pomoct?"

"Ne ne," otočila se zase ke sklo-keramické desce a dál se věnovala vaření.

"Mimochodem," znovu se otočila,

"zítra má přijet tvůj bratr."

"Itachi? A mě nezavolá." Ušklíbnul se.

"No jo, má moc učení." Zasmála se Mei a podívala se oknem na zahradu. Madara právě lehce zápasil s dlouhou zelenou hadicí na vodu, která se mu zasekla o jeden betonový obrubník záhonku a nejspíš jí sprostě nadával. Ale zahradu měli vážně krásnou. Skoro všude z ní dýchala ta spousta práce, kterou tu její majitelé udělali. Zadní část, která sloužila jako užitková nebyla vidět přes rozsáhlé květinové záhony. V rohu byla dokonce i menší pergola z třešňového dřeva a nechybělo tu ani menší jezírko s ozdobnými červenými rybkami a pár dobře rostlých stromů. Madara tu často a rád trávil čas. Kvůli jeho práci, kde musel pořád sedět na židli a probírat se papíry pro něj byl pohyb po žulových chodníčcích a sytě zelené trávě to nejlepší, co si dokázal představit.

Jakmile se vrátil do kuchyně naservírovala Mei jemu i Sasukemu večeři. Ona si nikdy nehrála na zvlášť emancipovanou ženu. Na to, že jí bylo okolo 40ti to bylo zvláštní. Ona se starala o teplo domova a finanční záležitosti visely na jejím manželovi. Zvláštní. Sasukemu to přišlo absurdní, ale je pravdou, že takovéhle zázemí jen tak někdo nemá. Když se žena přidala ke společnosti u stolu, přidržel jí židli. Sice jenom náznakem, ale byl na to zvyklý a ani dvanáct let jejich manželství na tom nic nezměnilo.

"Něco nového ve škole Sasuke?" Pronesl suše. Spíš pro to, aby u stolu nebylo ticho. Terumi taky zvedla hlavu, ale v jejích očích už se dal vypozorovat zájem. Sasuke se zamyslel, skoro mu zaskočily špagety. Přemýšlel, jestli se má zmínit o té zvláštní přírodě s učitelem chemie.

"Ne." Sasuke, stejně jako Itachi byl vždy za premianta. Jedničky, příležitostně dvojka. V tomhle problém nebyl.

"Hm, v únoru bude lyžák…"

"Tři týdny. To je ještě dost času. Ale i tak už by bylo lepší začít si shánět věci." Pokýval hlavou Madara. Pak se otočil na svou ženu.

"Slyšel jsem správně, že má přijet Itachi? Kde ho prosím tě ubytujeme?" Mluvil hlubším, monotónním hlasem, podle něhož by se dal považovat za flegmatika, kterým ale nebyl, jak Sasuke i Mei dobře věděli. Sasuke chtěl zabránit případné hádce.

"U mě je přece místo. Stačí rozložit gauč."

Madara Sasukeho zmínku o lyžáku, ale nepochopil zrovna správně. Mei věděla, že Sasuke se ve třídě s nikým nebaví a nudí se. Obětí šikany nebyl, ale kamarády neměl. S lidmi ze třídy navazoval kontakt jen v zřídka. Ten lyžák pro něj bude nekonečná nuda a to i přesto, že ho lyžování baví. Nebylo divu, jeho strýc byl muž a ještě k tomu mu chyběla schopnost vcítit se do druhého. To Mei se svými 'mateřskými' instinkty na tom byla o dost lépe.

"Dobře, takže tohle máme vyřešené. Zajedu pro něj, až se budu vracet z práce. A asi bys mohla nakoupit trochu víc jídla, když teď budeme čtyři. Když už půjdeš do města, mohla bys tam jít se Sasukem až bude mít po škole. Pomůže ti s taškami a navíc můžete dokoupit něco na ten lyžařský zájezd." Pronesl zase jako hrací automat, až to nutilo k představě, jak ta žena může být šťastná, pokud se takhle chová i v posteli…

Sasuke se jen rozhodl neprotestovat. Navíc, jí pomůže opravdu rád.

"Ty špagety jsou skvělý," byla to taková neutrální věta co potěší.

"Díky." Mei se pořád usmívala. Když nad tím Sasuke tak uvažoval, zajímalo ho, jestli se směje i když je sama a nikdo ji nevidí. Měla jeho obdiv. O chvíli se Madara zvedl a odnesl svůj talíř na kuchyňskou linku.

"Zítra mám jednání, jdu si něco dopřipravit a pak půjdu spát." Odůvodnil svůj brzký odchod. Vtiskl jemný a spíš zběžný polibek na Teruminy rty a Sasukemu rukou lehce rozcuchal vlasy s obvyklým připomenutím, aby druhý den nezaspal do školy, ačkoliv se to nikdy nestalo. Bylo to už spíš něco jako rituál. Pak zmizel na schodech se slovy, aby Sasuke pomohl s nádobím a šel si včas lehnout.

"Seď. Já to umyju!" Zarazil skoro zoufale Sasuke svou tetu hned, jak se začala zvedat.

Mei ho nechala. Byla neplodná, takže synovce milovala, jako by byl její vlastní.

"Tobě se tam nechce, že?" Sasuke přikývl a opláchnuté talíře naskládal do myčky.

"Nechce."

"Sasuke už jsem přemýšlela o tom, proč nemáš kamarády. Ale, nemyslíš, že by bylo dobré si o tom s někým promluvit?"

"Ne. Nepotřebuju psychologa." Věděl přesně, na co tím naráží.

"Ach Sasuke. Kluci ve tvém věku potřebují přátele." Sasuke cítil, že to v něm začíná vřít. Pak svůj vztek umlčel otázkou.

"Teto, jsi šťastná?"

"Jak to myslíš?"

"Tak celkově. Madara je docela bručoun." Mei se musela zasmát.

"Je, ale…" nadechla se,

"myslím, že jsem šťastná."

Sasuke se ušklíbl, ale stál zády k ní. Připadal si zvláštně, ale skoro jakoby začínal strýce nesnášet.

"Jdu k sobě." Ještě pár hodin stráví na počítači, ale už teď dal tetě dobrou noc. Ona ho políbila na čelo. Ten dotek rtů na jeho kůži si bude pamatovat snad navždy.


Probudil ho Madara, lehce mu klepajíc na rameno.

"Dobré ráno. Vstávej, Mei už ti připravila snídani."

Sasuke náhle pocítil odporně silný nával vzteku.

"Nejsem malej! Na vzbuzení mi stačí budík!" Jeho strýc se zasmál.

"Ty máš po ránu nálady. Tak sebou hoď." Pak zmizel ve dveřích. Když Sasuke sešel dolů, právě se za ním zaklaply domovní dveře. Sasuke si až teď uvědomil, že zatíná vší silou pěsti.

"Dobré ráno, Sasuke," ozval se přívětivý hlas z kuchyně. Pak pěsti povolil.

"Dobré.." Sasuke se posadil ke stolu a nalil si čaj.

"Co si dáš?" Usmála se Mei.

"Hm, tak třeba cornflaky." Věděl, že teta by mu byla teď schopná uvařit i palačinky a tak si vždycky řekl o něco nenáročného. Svým způsobem mu jí bylo líto. Slunce svítilo do kuchyně a Terumi za to nejspíš byla ráda, tak slunečné počasí se v tomhle ročním období jen tak nepodaří, takže se naschvál vystavovala hřejivým zlatým paprskům. Sasukeho uchvátili její hnědozrzavé vlasy, které se v ranním slunci takhle leskly.

"Krása," zašeptal potichu.

"Co jsi říkal?" Usmála se Mei.

"Že to ranní sluníčko takhle v kuchyni je fakt pěkný." Pak mu pohled padl na hodiny, které signalizovaly, že by měl momentálně vystřelit ze židle a letět do školy.


Sasuke prošel mezi lavicemi až k té poslední, ve které seděl. A ať mu ostatní políbí. Choval ke spolužákům určité antipatie už jenom proto, že si občas myslel, že je zkrátka intelektem napřed. Což byla pravda. A teď byla chemie. Ještě pořád musel přemýšlet nad tím incidentem z minulého týdne. Bylo to zvláštní. Orochimaru, jejich chemikář, byl poměrně vysoký. Měl delší černé vlasy, které působily v naprostém kontrastu s bledou pletí a safírově zelenýma očima. Byl zkrátka už od pohledu zvláštní. O jeho hodinách, jako u mála z učitelů na téhle škole, bylo vždy naprosté ticho, utužované tíhou jeho udržované autority. Lavice v učebně chemie byli po dvou schované za vysokými skříňkami s různými látkami a nádobím. Učitel zadal nějaký praktický úkol. Všichni si oblékli bílé pláště a začali jej vypracovávat. Druhý ze Sasukeho dvojice ale Uchihovi nestačil a začal se rozčilovat nahlas. Orochimaru ho zpražil pohledem a student okamžitě ztichl. Jenže už bylo pozdě, protože ho s klidným pohledem chemikář poslal bez řečí do ředitelny. Jeho přísnost byla až nesnesitelná. Nikdo ze třídy už ani nepípl, jenže když student odešel, zůstal Sasuke v poslední řadě sám. Neměl problém zvládnout to sám. I dítě ví, že se voda do kyseliny nelije. Jenže pak se ho zmocnil zvláštní pocit. Nejspíš ho evokovala myšlenka… Jaká je šance, že mi sáhl náhodou na… Pomyslel si Sasuke. Pak sebou musel cuknout, když mu ruku zarazila ta učitelova. Hleděl na něj chladně a až když se po chvíli probral zjistil, co chtěl nalít do čeho. Sice to nebyla voda do kyseliny, ale i tak by to nejspíš mělo bouřlivou reakci.

"Uchiho, nechcete se tu zabít, předpokládám." Pronesl ledově.

"Ne pane profesore," odpověděl slušně a ignoroval tím Orochimarův tón. Jinak než asertivně zkrátka reagovat nemůžete.

"Tak se pokuste propojit ruce a mozek, ano?" Pustil mu ruku, opřel se o pult vedle něj a sledoval jeho práci. Po zbytek hodiny cítil Sasuke na svých zádech jeho pohled. Bylo to nepříjemné. Proč se nevěnuje ostatním šikulům, kterým tu padají kádinky a zkumavky.

Konečně zazvonilo.Když už všichni ostatní vypadli ze třídy, učitel Sasukeho ještě zarazil a rukou přitiskl ke zdi, aby mu jen tak neutekl. Ačkoliv se usmál, vypadal stejně chladně jako kdyby byl vážný. Jednou rukou mu držel krk, ale jeho stisk byl dost pevný na to, aby se z něj dokázal sám dostat. Sasuke se lekl. Opatrně se pokusil ruku odstrčit.

"Pane profesore, nemyslím že jsou tu povolené fyzické tresty."

"Kdybych tě chtěl potrestat, udělal bych to jinak." Ujistil ho klidně Orochimaru se rty blízko jeho krku. Sasuke nevěděl co se přesně se děje. Tak tohle asi omylem vážně nebylo.

Ještě pořád se to pokoušel vyřešit jako správný flegmatik.

"Pane profesore, nemyslíte, že se chováte trochu nevhodně vůči mě, jakožto studentovi?"

"Myslím že se k tobě chovám tak jak sám uznám za vhodné." S úsměvem na rtech se dotkl ústy kůže na jeho krku, aniž by ho pustil ze sevření. Sasuke sebou cuknul a Orochimara vší silou odstrčil.

"Zbláznil jste se pane profesore?!" Tentokrát mu už neodpověděl a bez problémů mu znehybnil ruce nad hlavou. Pak na krku místo rtů ucítil něco vlhčího. Sasuke vytřeštil oči! Co to má sakra znamenat…?! Překvapením se nezmohl na slovo. Orochimaru ho pak pustil a zadržel, když ho šokem ztuhlé nohy neposlechly a jemu se podlomila kolena.

"Jestli to někomu budeš mít potřebu říct, klidně můžeš, ale nemysli si, že je to za tebou." Ušklíbl se a otočil se, jako by náhle ztratil zájem, ke katedře a začal si sbírat věci. Bylo mu dobře jasné, že tady má navrch on a Sasuke, kterému nikdo nevěřil, neuvěří nikdo ani tohle. Sasuke se vrátil k lavici a přes rameno si hodil školní batoh. Komu by to taky měl říct. Buď by mu to nevěřili, nebo by si z něj začali utahovat. A on o nějaké konflikty nestál. Věděl, že na další hodinu už i tak přijde pozdě a proto se stavil na záchodech. Všichni vědí, že s nikým nechodí a jak má teda vysvětlit tohle!? S odporem si prohlížel krk. Najednou mu bylo na zvracení. Asi se zbláznil, ale na další hodinu už nepůjde.

Doma nikdo nebyl. Naštěstí. Dokonce ani teta.

Perfektní, pomyslel si a zalezl si k sobě do pokoje. Ještě že ty únikový východy ze školy nikdo nehlídá.

Svlékl se a znovu si prohlédnul krk. Bylo to ještě větší a ještě červenější. Ježiši!

Bude si v tom připadat jako idiot, ale nějakou výmluvu najde. Ze skříně vyndal rolák a oblékl si ho. Takhle si toho snad nikdo nevšimne.


Vyšší černovlasý muž stál na nádraží. Suverénně si odhrnul rukáv tmavého saka a zběžně pohlédl na hodinky. Pak si zase ruce založil ležérně na prsou. Na sobě měl dobře padnoucí černý oblek a na muže byl až moc upravený, jenže to se dalo vysvětlit. Uchiha Itachi byl jednoduše perfekcionista. Za chvíli zpozorněl, když se k němu blížil další muž s vlasy ne tak perfektně upravenými, ale černými stejně jako on sám. Stiskl Madarovi s přikývnutím na pozdrav ruku. Pak si jenom vzal svůj kufr a následoval strýce do jeho auta.


Sasuke uslyšel přijíždět auto. Podíval se z okna. Už teď měl připravené výmluvy pro případné otázky, jak tety, strýce i bratra. Asi to byla prozřetelnost, že včera nedopil čaj a neuklidil hrnek. Položil jej na noční stolek a lehl si do postele. Trocha simulantství nezaškodí. Za chvíli uslyšel domovní dveře a pak dvoje kroky. Už znal strýce tak dobře, aby je rozeznal. Madara právě vyšel nahoru, protože jeho těžké, pohodlné kroky duněly po dřevěném schodišti. Zatímco ty druhé, jasné a lehčí se ozývaly dole v kuchyni. Madara se nejspíš o všem dohodl se Sasukeho bratrem, když jeli autem. Za chvíli do bratrova pokoje vešel Itachi. Sako měl přehozené přes rameno a přidržoval ho jenom ukazováčkem. Pod sakem měl bílou, teď už sem tam lehce pomuchlanou košili s límečkem. V druhé ruce držel svoje zavazadla. Když vešel do dveří, trochu se zarazil a jeho černé oči sjely na postel, kde ležel Sasuke. Lehce naklonil hlavu ke straně a odklidil kufr ke stěně.

"Sasuke...? Strýc mi neřekl, že jsi nemocný." Po roce a půl zase mohl Sasuke slyšet jeho hlas. Poznal by ho okamžitě, za tu dobu se nezměnil.

"Eh, hm," zakašlal.

"No, dobře mi teda moc není." Ale byl rád, že bratra vidí. Trochu mu to zlepšilo náladu.

"To vidím." Povzdychl si tlumeně Itachi a posadil se vedle něj na postel.

"Jak dlouho už ti je špatně?"

"Od rána." Sasuke si znova odkašlal.

"Necejtim se, asi nějaká viróza, nebo tak něco." Jeho starší bratr si ho k sobě otočil a přiložil mu dlaň na čelo.

"Ale teplotu nemáš. Když budeš v klidu odpočívat, dostaneš se z toho." Usmál se a zvedl se.

"Jak se jinak máš? Mimoto že teď asi ne úplně nejlíp?" Zeptal se klidně, zatímco si věšel sako vedle dveří a lehkým kopnutím donutil neposlušný gauč aby se rozložil.

"Nijak, nic nového. Co ty?" Nechtělo se mu moc mluvit. Pozvedl jeden koutek úst a zakroutil hlavou ze strany na strany. Pak se natáhl ke kufru a vzal si ručník.

"Ty Itachi, chodíš ještě s tamtou? Jak měla ty fialový vlasy."

"Nebuď zvědavej." zasmál se. Pak se rozešel ke dveřím, kde se ještě zastavil, pohlédl na něj přes rameno a Sasuke mohl vidět jak se jeho rty vytvarovaly do jemného úšklebku.

"Co myslíš..." Pak odešel.

"No vzhledem k tomu, že máš kvádro od Armaniho," všiml si totiž vyšitého loga,

"Tak asi ne." Ale to už Itachi neslyšel. Navíc mu to takhle přišlo logické. Kdyby s ní pořád byl, tak veškerý prachy vrazí do ní.


Itachi byl už v koupelně, když se někde v jeho zavazadlech rozzvonil mobil. Itachi neběžel, nikdy to nedělal, pokud nešlo o sport, ale i tak spěchal a hovor přijal, když byl jenom v kalhotách. Zase s ním u ucha odkráčel. Ale vypracovaný byl docela dost, to bylo poznat i v přítmí pokoje. Bude docela zajímavé se ho zeptat, kterému sportu se věnuje.

"Kdy?… Dobře, ne, mám volno…. Tak zatím." S neutrálním výrazem ze dveří hodil mobil na kanape a zase odešel do koupelny.

Sasuke docela zíral. Takovej šprt a taková korba!? Ne že by on byl vyzáblík, ale takhle nevypadal. Pak si lehnul a otočil se ke stěně. Nechtěl na nic myslet. A hlavně se chtěl zbavit toho nechutného pocitu, že má na krku, to co tam má. Asi po hodině se Itachi vrátil. Pak si všiml, co na sobě jeho bratr má.

"Sasu...? Ty spíš v roláku?" Zeptal se, ale ani tak, jako by mu to vadilo, ani jako by se nějak moc divil. Prostě spíš konstatoval.

"Já nespím! Bolí mě v krku, stačí?" Skoro začal křičet. Itachi mu zadržel ruce, kterými nevědomky šermoval dost nebezpečně blízko bratrova obličeje. Vypadal trochu zmateně.

"Dobře, dobře, promiň. Co ječíš..."

"Neječim." Na Sasukeho zase jednou doléhala puberta.

"Dobře tak mluvíš potichu až sem málem ohluchl." Přikývl jeho bratr a pustil ho. Pak si lehl na gauč a s přivřenýma očima se protáhl.

"No bratře, a co jsi ten rok a půl dělal?"Zatvářil se, jako by rozkousl citrón.

"Víš že nesnáším, když mi tak říkáš." Pak si povzdychl.

"Nic nového, snad všechno při starym. A měls pravdu. S Hin už nejsem." Z jeho tónu bylo jasné, že už má někoho jiného, ale u Itachiho to fungovalo tak, že chtěl-li se někdo cokoliv dozvědět, musel to z něj vytáhnout.

"No a co škola?" Sasuke se na to rozhodl jít oklikou.

"Bez problémů." Odtušil jednoduše a sebevědomě. Tohle ani jednomu z bratrů nechybělo. Sasuke se ušklíbnul.

"Je ze školy?" Itachi se provokativně kousl do rtu.

"Taky by se to tak dalo říct." Sasuke se zasmál.

"Uplně tě vidim s nějakou školní kuchařkou…"

"Tssst." Itachi po bratrovi hodil svoje triko, které mu přistálo na obličeji.

"Co si to o mě myslíš sourozenče."

"Že jsi prase," Sasuke se zašklebil. Už přestal myslet na Orochimara i ten hnus co má na krku.

"Tak to už nikdy neříkej, nebo zapomenu, že jsi nemocný." Ušklíbl se černovlásek a pak se natáhl pro svoje věci a začal si je přerovnávat. Sasuke měl náhle nutkavou potřebu svěřit se. Ale přemohl se. Co by si proboha Itachi myslel! Uchiha měl narozdíl od Madary schopnost empatie. Posadil se a trochu zvážněl, ale pořád se věnoval připravování své postele.

"Hm?"

"Stalo se ti někdy že...no, že by ses líbil třeba profesorce?"

"No, s jednou chodím, ale... proč se na to ptáš?"

"Itachiii?" Sasuke se zasmál,

"Tak proto ty dobrý známky, ale… víš, dneska se stala docela zvláštní věc."

"Hele! To nemá se známkama nic společnýho." Upozornil tiše a ušklíbl se.

"Povídej..."

"Jenže… No dobře, asi mi to neuvěříš. Ale máme takovýho divnýho chemikáře. No představ si Snapea... a ten mě chytil pod krkem po hodině a ..." zvedl se, přišel k Itachimu a ukázal mu, co celou dobu schovával pod rolákem,

"Itachi já nejsem nemocnej, ale bylo mi z toho hrozně blbě!" Starší Uchiha seděl jako přikovaný a trochu šokovaně na něj hleděl. Pak se lehce dotkl prstem jeho krku.

"Tohle… ti udělal on?!"

"Né, ty vole asi Santa Claus!" Itachi zakroutil hlavou, vypadalo to, že je zaskočenější než Sasuke sám.

"Hele bratře, já si nevymejlšim."

"Já ti věřim, jenom… jak dlouho už tě takhle… otravuje?" Sám zřetelně cítil, jek se mu zrychlil dech.

"No minulou hodinu mi šáhnul… no víš kam. Jakože omylem."

"To snad ne." Opřel si hlavu o zeď za sebou a zavřel oči.

"Hm, no co se dá dělat."

"Proč si to někomu neřekl? To přece... to si nemůžeš nechat líbit...!" Pokud mu to nevyhovuje... napadlo ho, ale okamžitě to zahnal.

"Měli by mě za blázna. Ten Uchiha Sasuke co se s nikým moc nebaví si najednou vymyslí historku o sexuálním obtěžování, nemá na to svědky a ještě ke všemu je to 50ti-letý pedantský chemikář!" Itachimu se na jednu stranu ulevilo, že mu to vadí, na druhou zas… Pak zakroutil hlavou.

"Ale musíme to přece řešit… nemůžeš si to nechat líbit."

"A co mi může udělat," pak se zarazil, náhle si uvědomil na čem vlastně sedí a pak mu došlu, že by se mu třeba tak pohodlně sedět nemuselo.

"Řeknu to tetě," mimovolně se usmál. Itachi přikývl.

"Asi by to bylo lepší." Vypadal už klidnější, ale pořád ještě nedýchal pravidelně, ačkoliv se snažil, aby to bylo co nejméně poznat.

"Poď sem." Chvíli se přehraboval ve svých věcech, než našel jednu z mastiček. Jenom trochu nanesl na zarudlé místo.

"Zároveň to maskuje a léčí. Zítra ráno už to nebude skoro vidět. Jinak by ses v těch rolácích uvařil." Sasuke se na chvíli zamyslel,

"Itachi proč u sebe vlastně tohle nosíš, upřímně... to používat buzny…" Uchiha se zasmál.

"Nepoužívá se to jenom na tohle. Třeba když večer pracuješ a ráno máš jednání, tak si tím zamaskuješ kruhy pod očima a sem tam i modřinu na obličeji, když se třeba popereš, nebo když seš, jako v mém případě, extrémně šikovnej." Ušklíbl se.

"Beru na vědomí," zasmál se Sasuke.

"Ale já už jsem trochu unavenej, takže dobrou noc."

"Nepůjdeš do koupelny?" Pozvedl Itachi obočí. Trochu se to vymykalo Sasukeho přehnané hygieně, proto ho to překvapilo.

"Ne. Chci spát. Vážně."

"A večeřet předpokládám taky nebudeš." Pohrával si s myšlenkou, že by se ho zeptal, co si myslí o lidech, kterým se líbí totéž pohlaví, které sami jsou, ale spolkl to. Nechtěl být jako Orochimaru.
"Já nechci, chci prostě spát. Navíc nemám hlad." Ve skutečně ale nebyl Orochimaru jediná věc, která ho trápila…



Tak co? Chcete pokráčo?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Trefíš se do tečky? xD

.

Komentáře

1 Dury Dury | Web | 26. srpna 2012 v 23:23 | Reagovat

fajn blog

2 Lee Lee | Web | 27. srpna 2012 v 11:29 | Reagovat

Krásně,napsané.A svoje Sb zbožňuju.Každé z nich je jiné a speciální.Já pokráčko nechci já ho přímo nutně potřebuji :D a spřátelím se ráda

3 Jitřenka Jitřenka | Web | 27. srpna 2012 v 12:21 | Reagovat

Pokráčko musí být!Je to užasný!:)

4 Loretten Loretten | Web | 28. srpna 2012 v 16:11 | Reagovat

Milá spoluautorku, kdo ti dovolil použít tento název :D Ne dobře je to skvěle výstižný :) Jdu to taky zveřejnit _:D

5 Hizuki-chan Hizuki-chan | Web | 29. srpna 2012 v 9:29 | Reagovat

:-P  :-P  :-P

6 Mizuki-sama Mizuki-sama | 2. září 2012 v 7:23 | Reagovat

uža blog,a rozhodně pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama