Sledován 2

10. března 2012 v 14:19 | Koroshi Hizukimaru |  Sledován
Tak tady je druhá část... psala sem jí v Krkonoších a už sem konečně zpět! :D


Pohlédl nenápadně na malé, stříbrné, náramkové hodinky. Půl jedné. Konečně může na chvíli vypadnout. Zvedl se ze židle, přes její opěradlo přehodil své černé sako a vyšel ze sálu spolu s ostatními kolegy. Několik z nich k němu cosi prohodilo… neodpovídal jim. Dnes neměl na debaty náladu. Vkročili do prostorné bílé jídelny. Moc se mu do jídla nechtělo, ale i se sebezapřením do sebe něco dostal. Potom se rovnou odporoučel do své kanceláře. Měl tam schůzku s jistým mužem. Ještě si do sálu zašel pro druhou část svého obleku a pak přidal do kroku, aby co nejdřív seděl ve své pohodlné kancelářské židli. Odsunul hromádku zatím nevyřešených dokumentů. Po chvíli kdosi zaklepal a do místnosti vešel starší, tmavovlasý muž s ostře řezanými rysy tváře.
"Zdravím." Sasuke na oplátku pokývl hlavou a ukázal na židli pro hosty, stojíc na opačné straně jeho stolu.
"Takže…? Máte pro mě nějaké nové informace ohledně případu tři sta-dvacet-jedna?" Zeptal se klidně muže, jehož pověřil hlavním vedoucím tohoto případu.
"Nic… moc. Mám muže nasazené ve všech lokalitách, kde byla kdy jeho činnost zaznamenána, ale…"
"Neexistují nějací příbuzní toho…" Prohrábl se v listech na stole.
"Toho Kazukiho Tiahica?"
"Vypadá to, že jeho matka již zemřela, o otci jsou vedeny poslední záznamy v jisté věznici… chcete podrobnosti?"
"Ne. To není nutné. Alespoň vidíme, po kom to ten zmetek má…" Zabručel nepříjemně.
"Anebo ano. Informace o jeho otci chci. Dokument na způsob jeho životopisu mi přineste zítra písemně, chci si ho prostudovat."
"Jak si přejete. Potřebujete ještě něco?"
"Ne. Nepřestávejte v státu a lidem prospěšné činnosti." Pokýval hlavou. Za důstojníkem se zavřely dveře. Sasuke prohrabal stoh bílých papírů. Několik z nich založil do desek. Už si zvykl brát si práci domů i na víkend. Konečně na sebe hodil šedý kabát a do ruky vzal svazek listin. Vydal se deštivým, pochmurným počasím domů. Na kapuci, která mu chránila hlavu před dotěrným deštěm, mu dopadaly drobné kapičky s neskutečnou vytrvalostí… monotónně bubnovali na nepropustnou látku.
--- Kap, kap, kap ---
Začínalo ho to už pořádně nudit. Nejen ten déšť… celý jeho život by se dal přirovnat k prázdnému kalendáři. Políčka jsou stejná, čtverečky stejně velké, typ i velikost písma taky. Jenom datum, čísla, se střídají. Jinak je každý den jako druhý. Neustálý stereotyp… unavující pravidelnost konání ověřených, typických činností s přesným načasováním.
--- Kap, kap, kap ---
Co by ho z tohohle nudného světa dostalo? Existuje vůbec něco takového? A jaké to potom je? Proč nad tím vlastně přemýšlí? I to ho nudí. A právě proto nad tím přemýšlí… začarovaný kruh. A stejně nudný, jako celý jeho život…
--- Kap, kap, kap ---
Asi by si měl najít nějakou přítelkyni. Bože, jak ho to jen napadlo?! Ale něco na tom možná bude. Mít někoho, s kým se podělí o své zážitky a pocity, aby je nemusel dusit v sobě. Výměna názorů, konfrontace, sblížení, zábava, sex… Zarazil se. Asi už mu hrabe… Jo. Jsem cvok, idiot a debil v jednom. A kéž by to bylo všechno. Povzdych si a zase se rozešel.
--- Kap, kap, kap ---
Zvuk dopadajícího deště ho doprovázel i v suchu nepřívětivého domova. Uvařil si horký punč a posadil se k televizi, zabalen v dece. Promočený 'nepromokavý' plášť ležel rozložen na topení. Asi po půl hodině, jak se alespoň Sasukemu zdálo, ho probudil drnčivý zvuk telefonu. Spěšně pohlédl na budík, stojící opodál na stolku.
"Jó, půl hodiny. Hovno!" Zanadával, když zjistil, že spal zhruba tři a půl hodiny. Pohotově se zvedl a přijal hovor.
"Uchiha Sasuke. Přejete si?"
"--- Aha. A… je to nutné?"
"--- Dobře jdu tam."
"--- Samozřejmě mi to vadí. A co s tím mám asi dělat? Laskavě toho nechte. Jsem tam za chvíli. Naschle…" Zavěsil. Rozčileně z topení sebral plášť a na protest silně bouchl dveřmi, ačkoliv tu nebyl nikdo, kdo by na to měl reagovat. Na určené místo dorazil během patnácti minut. U domu stálo několik aut jeho kolegů… tak poznal, že je správně. Bez pozvání vešel do domu. Hned v prvním pokoji na židlích u stolu sedělo několik lidí, většina z nich upírala zrak do země. Jakmile přišel do místnosti, všichni kolegové ho zdvořile pozdravili, pak přišel jeden k němu a berouc ho za ruku ho odvedl kousek stranou.
"Tak to se děje?" Zavrčel Sasuke.
"Zadrželi jsme sedm lidí… disidenti."
"Hm… Čím se provinili?"
"Většina z nich jsou členy ilegálního ochotnického divadla a někteří vydávali zakázané knihy." Sasukemu se zalesklo v očích. Mohl by ten případ už konečně hodit za hlavu…
"Není tam i ten muž…emm.. Kazuki Tiahic?"
"Bohužel…" Sasuke zakryl lehké zklamání. Ten člověk mu už pil krev. Uchiha se jen otočil a přešel k zadrženým na židlích. Pohledem přejel po všech přítomných. Většina ze sedících provinile, nebo smutně upírala pohled na dubové parkety. Jedna z nich se ale dívala přímo před sebe. Působila na něj tak arogantně a nezlomeně, že měl hned chuť do něčeho, nejlépe do ní, praštit. Pokynul rukou a hlavní důstojník k němu pohotově přiskočil.
"Támhlety tři odvezte do zádržní cely, další tři rovnou na výslech a spis támhletoho chci teď do ruky, jasné?" Ztlumil hlas, aby jejich hovor nikdo z přítomných nezaslechl. Muž něco zašeptal několika mužům v místnosti, ti pevně chytili tři provinilce a odvedly je ven. Další muž chytil za ruku lidi, co mají jít na výslech a trochu mírněji je donutili se zvednout. Začali je vyvádět ven a nechat nasedat do aut. Mezitím důstojník přinesl Sasukemu šedé desky s několika stohy papírů. Jen kývnul namísto 'díky'. Do místnosti vešli další dva zřízenci a oba chytili za ruce předposledního chlapce v pokoji. Sasuke přešel k dívce, beze-slova jí pevně stiskl předloktí a hrubě vyvedl ven z místnosti. Za ním vedli ještě jednu dívku. Všichni nasedali postupně do aut. I Uchiha dívku hrubě donutil sednout si na sedačku spolujezdce. K jeho okýnku ještě přišel jeden z mužů a se Sasukeho souhlasem, tak jako všem obviněným dívce nasadil provizorní pouta. Pak se auta rozjela směrem ke stanici. Sasuke nevěděl proč, ale zkrátka to nehodlal řešit. Těsně před ostatními odbočil a za chvíli jel zpátky. Vysloužil si její tázavý pohled. Jeho kolegům to bylo upřímně jedno. Neřešili to - měli sami co dělat se šesti vězni. Dostanou minimálně pět let. Tresty byly přehnané… to sám musel uznat. Nic ale nedělal a ani nevypadal, že jí něco chce vysvětlovat.
"Kam mě to vezete?" Neodpovídal. Jen zrak upíral před sebe.
"Tak… sundáte mi alespoň ta pouta?!" Původně jí chtěl ignorovat. Ale nešlo mu to.
"Tsst. Myslíš že mám klíč?" Plivnul po ní arogantně, jako by mluvil s děckem. Prudce zabrzdil. Vystoupil z auta, otevřel dveře spolujezdce a hrubě, nešetrně jí za předloktí vytáhl ven. Zamkl auto a vyrazil, táhnouc dívku za sebou, k jeho domu.
"Co to má znamenat..!!!"
"Každý má druhou šanci, ne?" Ušklíbl se samolibě a odemkl. Když vcházel, ještě mu prolétlo hlavou, že je doopravdy idiot… velitel tajné policie u sebe schovává disidenta… nemyslitelné… ale možná právě proto by to mohlo vyjít…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Loretten Loretten | Web | 10. března 2012 v 18:58 | Reagovat

Takže moje sebevědomí se definitivně rozplynulo v písmenkách týhle povídky- dokonalá! Kámo dokonalý....to s tim divadlem, samyzdatem a tak dál...no rpostě krása....konečně někdo kdo troch uzná dějiny

2 Samaraki Samaraki | 12. března 2012 v 13:20 | Reagovat

co mě na tom fakt udivuje, je že někdo dokáže zapojit do Naruta dějiny České země... a to je fakt dost dobrý. Fakticky smekám klobouk. Konečně si někdo váží dějin.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama