Říká se, že střepy přinášejí štěstí...

29. ledna 2012 v 12:49 | Koroshi Hizukimaru |  Jednodílovky
Dlouhé, bílé nohy pomalu střídaly jedna druhou. Všude tma, jen podlaha, jako by zářila bledým, prázdným světlem. Po zemi byly rozsypány tisíce střepů. Průhledných, asi sklo. Bolestně pronikaly do jemné, hebké kůže na chodidlech, s každým krokem se ostrá bolest stupňovala, kousky se zahryzávaly hlouběji a hlouběji, jakoby žíznily po krvi, která už teď v temně rudých vodopádech prýštila z hlubokých ran a stékajích na podlahu, barvila čistě bílou sytě karmínovými šlápotami. Ale pořád kráčejí dál, neúnavně pomalu, mučivě se zvedají. Když se noha odlepí od země, drásá těžké rány ledově studený vzduch... Když šlape po zemi kousky se dostávají hlouběji a hloubji do podélných ran, některé střepy pronikly už téměř skrz. Se stejnou pravidelností kotník střídá kotník, bez možnosti zpomalení... a střepů stále přibývá... Hluboké poranění štípe a pálí, a další krok..., neustávají... Krev se bez ustání proudí z ran, bolí to! Strašně to bolí!!!

"TO BOLÍ !!!" Srdceryvný, husí kůži nahánějící výkřik se rozezněl tmavou nocí. Vyděšené zorničky poplašeně těkaly po pokoji. Po mém pokoji. Uklidnila se. Unaveně si prohrábla husté, černé vlasy a ulehčeně se opřela o pelest postele. Náhle se dveře lehce pootevřely a škvírou vnikl do pokoje drobný proužek sporého, zlatavého světla z chodby. Trhla sebou a srdce zvýšilo rytmus snad dvakrát. Hrdlo se jí stáhlo a nemohla se pořádně nadechnout. Hrudník jí bolestivě svíral palčivý strach...
"Zlatíčko, děje se něco?" Jak se uklidnila, když v postavě rozeznala známou tvář. Prudce vydechla.
"Né. Nic se neděje, co by bylo?"
"Křičela jsi. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli jsi v pořádku..."
"Neboj, mami, jak vidíš..." Pokusila se o odlehčenější ton ale se sevřeným hrdlem z ní vyšlo jen tiché zakňučení.
"Kiyo, trápí tě něco?" Starostlivě jí zvedla bradu ke svému obličeji. Uhnula pohledem a ucukla hlavou, aby se vyhnula jejímu podezíravého pohledu.
"Jen... špatný sen... nic, nic... víc... v tom... není." Donutila své ztuhlé rty k pohybu, když se jí to povedlo, zasykla.
"Co?" Zeptala se maminka pohotově.
"Jenom... kousla jsem se do rtu... nevím, jak se mi to povedlo." Na konci věty se lehce zasmála.
"Hodně jsi sebou házela, je to docela možné... vlastně velmi pravděpodobné." Usmála se a rozcuchala dívce havraní prameny.
"Néééch toho mamííííí!" Ohradila se, naoko uraženě a svalila se na postel. Maminka se přátelsky usmála.
"Dobrou noc..." Otočila se. Kratší, hnědé prameny se jí nezbedně svíjeli po zádech. Barvu i typ vlasů mám po otci...
"Mami...?!" Zastavila se a otočila na ní svou milou tvář. Tu tvář, co jí vždycky uklidnila, co na ní byla vždy milá a přívětivá. Tu tvář, ve které uměla číst, jako v těch obrázkových knížkách, které s ní, jako čtyřletá, pročítala. Ta, jež v ní vždy věřila...
"Prosím... zůstaň..." Mamanka se vesele zasmála.
"Vždyť ti to od deseti vadilo... Od té doby už uplynulo šest let..." Dívka na to nic neřekla. Jen poklepapa dlaní na místo vedle sebe na matraci.
"Tak dobře." Svolila... Konečně se nebála usnout.
*****************************************************Po dvou týdnech***********************************************************************
Noční můry se jí sice nepustily, ale... zvykla si na ně. I na to, že musí cítit a prožívat bolest, i když imaginární, spolu se svým snem. Probudila se brzy ráno. Až příliš brzy, nijak jí to ale nevadilo. Probuzení znamenalo bránu do reálného světa, pryč od těch hrůz které, jako jediné výjevy, sledovala se zavřenýma očima. Zlé sny, jako by čekali na to, až večer ulehne a nebude se jim už sto bránit. Bojovala s únavou každou noc... vždycky prohrála. Nikomu to ale neříkala, nechtěla, aby si s tím rodiče dělali starost. Potichu vstala a vesele se připlížila do kuchyně. Viděla jen maminčiny záda a sem tam její hbité ruce, připravující jim snídani. Dívčina se k ní zezadu přiblížila, pak jí prudce a nečekaně stiskla rameno.
"BAF !!!" zakřičela hlasitě. Maminka zavřeštěla a prudce odskočila od kuchyňské linky, což mělo za následek, že se sklenice s právě nalívaným pomerančovým džusem skutálela ze studeného mramoru a roztříštila se při pádu na zem. Její obsak byl všude rozlit po podlaze... I tak se ale maminka na dívku usmála. Sice trochu káravě, ale přece.
"Kiyo, Kiyo. Koukni, cos provedla." Dívka si přiložila dlaň k ústům.
"Promiň, maminko... to jsem vážně nechtěla...." Nešťastně se dívala na zbytky sklenice v oranžové kaluži. Pohotově vzala hadr a bez námitek pomohla s úklidem.
"Děkuju za pomoc, aqle teď už se běž najíst. Snídaně je na stole." Pobídla jí přátelsky. Kiya se ještě jednou omluvně usmála a šla si sednout na dřevěnou, kuchyňskou židli s bílo-zeleným polstrováním.
"Jdu dneska pomoct se stěhováním," prohodila, když si pravou rukou obratně nalévala mléko do misky s ovesnými vločkami a levou obsah míchala.
"Jaké stěhování?" Otočila se na ní s nechápavým výrazem ve tváři. Pak se ťukla do čela. Její druhá dcera, sestra Kiyy se dnes s přítelem stěhovali do nového bylu.
"Ale mami!"
"No dobře, dobře. Buď trochu tolerantní, ano? Víš přece, že ráno jsem k nepoužití..." Namísto odpovědi se jen tozesmála. Po hodině už převlečená a učesaná kráčela ulicemi k domu její sestry. Vlastně jí záviděla. Měla přítele, který se s ní stěhoval do soukromého bytu... Ale na druhou stranu jí to z celého srdce přála....
"Ahoooooj!" Přivítala jí vřele sestřička. Její přítel jen vřele pokýval hlavou, jako gesto přivítání. Usmála se na ně. Byli vážně krásný pár. Všichni se dali do práce. Nosily krabice plné jejich osobních věcí a kusy rozebraného nábytku. Kiya právě uklízela knižky. Vyrovnávala jeden svazek po druhém pečlivě do poličky, všechny těžší práce už obě dívky nechávali na chlapci. Náhle se z chobdy ozvalo zaklení a verká rána. Obě vyděšeně vyběhli ven z pokojů, aby zjistily, co se stalo. Sestřin přítel stál na chodbě a bezradně hleděl na rozbité zrcadlo. Všude po zemi se válely.... střepy !!! Kiye se udělalo špatně a zatočila se jí hlava.
"To je v pořádku, lásko, stejně bylo už naprasklé a staré..." Uklidňovala ho Koyiina sestra a otočila se, že zajde pro smetáček... V tu chvíli si všimla jejích problémů.
"Je ti něco...?" Dívka zavřela pevně víčka a zhluboka se nadechla.
"T...to je v pořádku... brzy jsem vstávala, zatočila se mi hlava. M... Můžu si jít odpočinout domů?" Prosebně se na ně zadívala.
"No samozřejmě že ano! Běž a dospi to." Povzbudivě se na ní usmála její sestra.
"Vážně zvládneš sama dojít domů?" Zeptal se starostlivě její přítel, když kolem něho procházela.
"Ne. Zvládnu to." Donutila se jít pomalu, ale jakmile byla z jejich dohledu, rozběhla se domů...
Vrazila do dveří a silně jimi za sebou praštila. Unaveně klesla na křeslo. Po chvíli jí ale přišlo divné, jen tak tu sedět, a tak si zašla do kuchyně udělat svačinu, zachumlala se do deky a spustila televizi. Slova jako by k ní doléhaly jen z dálky, nevnímala je... Jen zírala na barevné obrázky před sebou. Přemýšlela. O svých snech. Ze zamyšlení jí vytrhlo vlezlé, otravné vyzvánnění mobilního telefonu. Jako ve snách si jej přiložila k uchu a vzápětí strnula. Volala její sestra. Ještě před tím, než stačili uklidit všechny střepy, uklouzl její miláček a spadl do těch střepů. Způsobil si tak prý velmi vážná řezná poranění a... a teď sedí v nemocnici v čekárně před operačním sálem,..." Poslední slova přerušil sestřin vzlyk. Kiya by svému sourozenci ráda pomohla, ale vůbec nevěděla, jak. Zeptala se ještě, jestli má za ní přijít, ale dostalo se jí jasné odpovědi. Nikam nechoď... Popravdě byla ráda, že tam nemusí. Byla z toho sama dost šokovaná. V televizi běžely odpolední zprávy. Vždy stejné. ...ZOO z nečekaného přírůstku velmi potěšena, jak by taky ne, když ve dnešní době se tuleň bílý v přírodě takřka nevyskytuje... na dálnici D16 ne třicátém druhém kilometru se srazilo osobní auto s nákladním vozem, dopravu řídí policie, nehoda si vyžádala dvě oběti... premiér reagoval až neočekávatelně klidně na hrubé, pobuřující narážky svého kolegy... Klasika. Podívala se na hodiny. Za deset minut čtyři. Vstala z křesla, zakousla se do sušenky a nalila si čaj. Náhle zbledne, po tváří jí přelétne ledový chlad, hrůzostrašný pocit v ní obrání vnitřnosti naruby. ...maminka, upustíc sklenici s džusem na zem... třeskot skla... "Dnes si cestu z práce zkrátím přez dálnici..." ... si vyžádala dvě oběti... na dálnici D16 16 16... Vyděšené oči, poplašeně třeštila svůj pohled nehnutě před sebe, ustrnula v pohybu... jen ruka neomylně nahmatala malé, černé, lesklé zařízení a zvedla mobilní telefon k uchu. Myslí se jí míhali vzpomínky na dnešní události... roztříštěné zrcadlo... na operačním sále... vážná řezná poranění... Konečně se z druhé strany ozvalo cvaknutí, což značilo příjem volaného. Dívka už nevydržela ani chvilku a vyhrkla.
"MAMINKO!!! Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bála, víš já jsem totiž..." Zarazila se. Z telefonu se neozýval hlas maminky...
"Volané číslo je buď vypnuté, nebo dočasně nedostupné. Opakujte prosím volání později. Volané číslo je bu´d vypnuté, nebo..." Všechno se zastavilo... čas jako by zmrzl... celý pokoj se zbarvil do šeda... hrůzyplné oči, strnulý postoj...

Ze zkřehlých prstů, neschopných vytvořit jakýkoliv pohyb, vyklouzla sklenice...
Střepy byly všude...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Loretten Loretten | Web | 29. ledna 2012 v 14:51 | Reagovat

-dokonalost!- musím se od tebe něco přiučit ;)

2 Kulíšek Kulíšek | 29. ledna 2012 v 17:54 | Reagovat

No to si dobrá! Teď se budu bát pustit něco skleněnýho na zem, abych neumřela... :D

3 Chibinka-chan Chibinka-chan | 29. ledna 2012 v 17:56 | Reagovat

OMG, to jako když pustíš sklo na zem, tak potom umřeš? O_O

4 Kulíšek Kulíšek | 29. ledna 2012 v 18:00 | Reagovat

[3]: Mno to čteš, ne? xD Ten kluk rozbil zrcadlo, operujou ho. Ta maminka sklenici, pak ta nehoda. 8-)

5 Kulíšek Kulíšek | 29. ledna 2012 v 18:03 | Reagovat

Ale zajmalo by mě, jestli ta holka taky umře, když jí spadla ta sklenice... :-D

6 alisa44 alisa44 | Web | 29. ledna 2012 v 18:51 | Reagovat

boží,škoda že to nemá pokráčko...... :-D

7 Leiko Uchiha Leiko Uchiha | Web | 29. ledna 2012 v 18:51 | Reagovat

Omfj! SUGOI! OwO

8 Schianni Schianni | Web | 29. ledna 2012 v 22:19 | Reagovat

Ten název je extrémě interesantní ;) Stahuju a přečtu si to na mobilu v noci, protože jako obvykle nemam čas :-?

9 Schianni Schianni | Web | 30. ledna 2012 v 17:25 | Reagovat

Bohové- srry, Jashin-sama! To je...OMJ, nemám slov :-D

10 Hizukimaru Hizukimaru | Web | 31. ledna 2012 v 19:56 | Reagovat

Děkuju, sem ráda, že se to líbí, trošku horor, uznávám mno... :D

11 Jolinka Jolinka | Web | 4. února 2012 v 18:43 | Reagovat

Tývado,napsaný je to ještě hezčí :)*

12 kisa-san kisa-san | Web | 5. února 2012 v 22:32 | Reagovat

Skvělá povídka

13 Mishelee Mishelee | Web | 7. února 2012 v 21:13 | Reagovat

hezký  blog :-)

14 Samaraki Samaraki | 11. února 2012 v 13:01 | Reagovat

Jé to je dojemný a zároveň krásný a trošku smutnýn.
No prostě to v každym to vyvolá jiný pocity :-)

15 "Nikdo" "Nikdo" | 21. května 2013 v 11:43 | Reagovat

V celé povídce je cítit ten úžasný pocit nejistoty, nepředvídatelnosti - tak jak to má být. Jen mě osobně přijde děj moc nahuštěný v krátkém časovém úseku. U podobných žánrů nech čtenáře bát se déle, trošku tu chybí nějaký falešný podnět nad kterým čtenář musí přemýšlet. Každý podnět skončí katastrofou, tím se trochu ztrácí nejistota - čtenář si začne být jistý tím že sklo = přicházející děs. Tudíž je na něj už předem připraven a nepřekvapí ho to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama